Strach nad městem

... tepe dnem i nocí. Vyhlíží Paříž, vyhlíží smrt. Telefon už drnčí. Fantom - "spasitel" hříšných ženských duší se hlásí. Nezavěšujte, prosím. Blíží se setkání Vašeho hrdla a mé ruky... Na vizitce napsáno má poskvrněn neohrožeností. Do nejvyšších pater, po hřebenech střech. Tam, kde je zapotřebí jeho kaskadérský švih a talent. Vyrýsované svaly se do toho pořádně opřely. Zavěšen na laně spouští se do oken. Náramky pro toho polepšitele metropole, štíhlého "hezouna" se skleněným okem. (05.09.2016)

Skrytý pôvab takýchto filmov dnes už ocení málokto, pretože nie každý si vezme do súvislosti podmienky a technologické vymoženosti za akých sa filmy točia. Krásny klasický akčný film trošku brzdí celkovo slabší príbeh, ktorý chce byť zároveň akousi krimidrámou, ale Belmondovej charizme to jednoducho nesadlo. Ten by celý film najradšej skákal zo strechy na strechu. Ale inak celkom príjemné rozptýlenie. 75%. (27.01.2011)

U vchodu do druhého kruhu stojí Mínos, soudí duše a určuje trest. Kruhem vane vichřice a unáší ty, kdo zhřešili smyslností. "Ó ty, kam jdeš, tady je bolest doma," Mínos mi řekl, když mě uviděl, přerušiv soud, jejž vykonával zrovna. [Dante, Božská komedie - Peklo (zpěv 5.)] Tak praví slova klasikova přičemž ve mně bije srdce plné nostalgie! A čím je pro mě vlastně Peur sur la ville? Ve zkratce by se dalo říct, že typická francouzská kriminálka stojící na znepokojivě dráždivé hudební variaci Ennia Morriconeho a extrémně slizkém záporákovi ztvárněném Adalbertem Mariou Merlim. Ale s odstupem času bych spíše řekl, že jde o značně netypickou „belmondovku“ o hořké chuti pomsty a touhy po vendetě v kontrastu s cynickým, ironickým zlehčováním činů jednoho schizoidního šílence. Jean - Paul Belmondo předvádí sice ve své první krimi roli své typické kaskadérské variance "udělej si sám" (scénu s honičkou po střechách pařížských domů považuji za jednu z těch nezapomenutelných), takže si ve spoustě panoramatických záběrů vychutnáte jeho hnědé, silonové fusekle, ovšem stejně jako třeba v případě Mrchožroutů (1984), vložil Henri Verneuil jeho postavě do vínku rozměrné ego a již zmíněný chladný cynismus - “Pojď, zkusíme to. Necháme ho umřít, jestli snesem ten šok!“. A přesně tenhle přechod, v kontrastu celé Jeanovi kariéry (potažmo lepších kriminálek typu Le Professionnel (1981)), dělá ze Strachu nad městem spíše průměrný kousek. Ale ještě moje oblíbené ale ;-). Padlo tu slovo nostalgie a to má u lety prověřených snímků velkou váhu. Postava Mínose, onen nezapomenutelný symbol skleněného oka, vše podbarvené skvělou, neurotickou hudbou a jistá nezpochybnitelná atmosféra, nenucené napětí, tohle v mých geneticky původních očích film jednoznačně povyšuje. Co na tom, že v záběr hluboce proniká Belmondovo zlověstně zvlněná patka, že elitní pařížští ostřelovači vypadají z pohledu dnešní SWAT jak banda dezorientovaných rybářů a že se na pornofilmy stála fronta jak u nás za komanče na pomeranče. I po 33ti letech od jejího vzniku neztrácí tahle kriminálka nic na svém „kouzlu“ a já se na ní vždycky (když už ji jednou za pár let reprízujou) rád podívám. Nesoudím, neboť před tribunálem obhájcem mým mé vlastní srdce jest! [7/10] (18.09.2008)

Ukrutně srandovní film, vysloveně guilty pleasure - ať už jsou to bizarní dialogy, podivná jednání a hloupost vedlejších postav nebo bizarně komický antisexuální záporák, je těžké vydržet film bez občasného záchvatu smíchu. Nezapomenutelný moment bizarnosti je držení dětských rukojmí uprostřed bytu plného obřích plakátů svlečené modelky. Obliba Belmonda může diagnózu trochu zlepšit a film je rovněž spanilou prohlídkou tehdejší moderní architektury v ulicích Paříže, pokud vás ale nic z tohohle nezajímá, nevěřím že vás to bude bavit. (23.07.2014)

Některé nymfomanky jsou po zhlédnutí filmu ještě dnes s hrůzou zamčeny na wc, kde čekají na pařížský schizoidní přízrak, který jim dá poslední lekci z mravopočestnosti. Nádech černé komedie, mrazivá hudba, slavná honička po střechách nad galeriemi Lafayette dává to co někteří kritici považují za klasiku a přiznávají tomuto populárnímu žánru i umělecké zásluhy. Mé doporučení je jasné - nepřeceňovat. Přes veškeré kaskády je to velmi průměrný snímek, kde dokonce ani Morriconeho hudba nevybočuje z této šedi. Film je dnes dosti za zenitem a zatímco vetšina belmondovek stále působí svěže, zde mám dojem jako kdyby tato byla jejich karikaturou. 50% Produkce: Cerito Films (27.10.2020)