Bláznivý Petříček

K bezúhonnému vstřebání Godarda je třeba být levicový Francouz nebo hardcórový intouš. Ideální je kombinace obou. Ostatní se mohou pokusit se alespoň na tu jeho vlnu co nejblíže naladit. Ani to však nezaručuje, že i náročnější publikum (o konzumním nemluvě) nebude režisérovým osobitým volnomyšlenkářstvím umořeno. Což mě konkrétně postihlo u Alphaville. Bláznivý Petříček naštěstí nestravitelný není. Naopak. Tato nápaditá, více-žánrová hříčka s divákem byla pro mě překvapivou lahůdkou a to nejen díky Bebelovi. Pouze ty muzikálové vsuvky mně jaksi vázly v krku. (28.06.2011)

Jednoznačně nejintelektuálnější film s Jean-Paul Belmondem. Osobně si myslím, že film je myšlenkově až moc přeplněn. Ze všech dialogů, monologů a citací se mě vryl a navždy uložil do paměti jeden záběr, byl bez hudby, byl beze slov, přesto dokázal vyjádřit mnoho. Kamera sleduje lidské stopy v písku, které postupně splachuje mořský příboj a zastaví se záběrem na popel. Nejen díky této scéně, ale i díky hereckým výkonům Jean-Paul Belmonda, Anny Kariny a trvdému konci se stopy tohoto filmu ve mě hned tak nespláchnou. (01.10.2007)

Upraveno v červenci 2024. Bláznivý Petříček je uměleckým a velmi osobním Godardovým výrazem filmu. Lze, jak se to jeví, mluvit o postmodernismu, jenž je však osobně zúčastněn expresí a prvky v estetizovaných obrazech Raoula Coutarda i impresí všudypřítomných metafor, analogií a odkazů. Přestože jde stále o Godardovo pojetí l´art pour l´art, tedy film pro film, tak je jeho výraz osobnější. Spojuje s tím své osobní zkušenosti, dynamické a v mnohém destruktivní, díky tomu se film stává o mnoho víc koláží postojů, myšlenek, osobních anti-společenských (přesněji řečeno antiburžoazních) revolt, přesvědčení a vyrovnání s vlastním partnerským krachem. Knižní předloha Lionela Whitea z roku 1962 Posedlost je tak Godardovi jen příležitostí k osvobozování výrazu vlastního nitra. S jeho satirizujícím pohledem na společenskou smetánku nepřekvapí četné odkazy na prokleté básníky, na Rimbauda a Baudelaira, ale také na Célina. Bláznivý Petříček je postmoderní groteskou (rovněž operou), v níž vlastně jde svým způsobem o emancipaci jedince, a to z područí politického ukotvení života, přestože to v dané době znamenalo především revoltní politický postoj. Bláznivý Petříček je postmoderní poezií, revoltou proti konvencím, proti konzumu, proti konformitě, sebe-odkazující, sebe-uvozující a sebe-reagující. Aneb Godard konfrontující (a to i sám sebe se sebou samým) a též malující (a to sebevyjádření dynamicky proměňujícího se vlastního nitra) v několika liniích přes sebe a zároveň. Hlavním prostředkem Godardovy reflexe jest Pierrot, neboli Ferdinand Griffon (Jean-Paul Belmondo), muž, jenž se vzbouří dosavadnímu způsobu života masek a strojenosti konformity. A se vším všudy, nadoraz, až do úplného vyčerpání smyslu slova revolta. Dalším důležitým prostředkem Godardova vyjevování nitra je Marianne Renoir (Anna Karina), hrdinova femme fatale, ambivalentní pokušení i směr života a celá jeho touha. Výsledkem a cílem i jediným smysluplným vyvrcholením absolutní revolty je, jak se ukazuje, umění a láska, přičemž však za obojím se musí svým způsobem kráčet bez kompromisů. Z dalších rolí zaujmou rovněž Ferdinandova konvenčně urputná manželka Maria (Graziella Galvani), známý muž obou protagonistů Frank (Georges Staquet), dlouho hledaný Mariannin bratr Fred (Dirk Sanders), či filmový režisér na večírku (Samuel Fuller). Bláznivý Petříček je vskutku osobitě poetickou revoltou proti všem konformním základům společnosti, ale ani tehdy se Godard nezříká svého přesvědčení o l´art pour l´art, ani existenciálního podkladu bytí. Svébytný niterně estetický požitek. (28.06.2012)

Paradoxně se v pozdějších letech "Bláznivý Petříček", respektive jeho hrdina pro některé obdivovatele francouzské nové vlny stal adorovaným pomníkem nabubřelého ideálu existenciálně zmítaného intelektuála. Při tom ale Godard zde onu ikonu zesměšňuje a ukazuje, že na ní není nic hodného následování, a naopak vynáší na povrch zpovykanou sebestřednost v jejím nitru. Se stejným anarchistickým výsměchem pak celým filmem podkopává také schémata dobrodružek, akčňáků i romanťáren o milencích na útěku (tedy žánrů, které z Belmonda již v předchozích a hlavně nadcházejících letech udělaly mezinárodní hvězdu). "Bláznivý Petříček" je rozverně dadaisticky podvratný film, který má schematický začátek a konec, ale všechno mezi tím je svěže nahodilé a kreativní. Každá jedna sekvence představuje nápadité meta řešení nějakého schématu, ať už formou jeho podvrácení, parodování, reflektování, banalizování i vynechání. "Bláznivý Petříček" je vlastně esenciálním filmem, protože zde postavy vcházejí do místnosti oknem. Godard tu doslovně naplňuje definici režiséra, jak ji o takřka čtyři dekády později formuloval tehdejší japonský samorost Takaši Miike. Podle něj scenárista napíše "hrdina vejde do místnosti", zatímco režisér má přijít s tím, jak tam vejde - obyčejně dveřmi, nebo třeba oknem. Zatímco dobová nonkonformita jiných novovlnných tvůrců dnes už vyznívá usedle a mainstreamově, Godard nepřestává fascinovat, a dokonce oslovuje stále nové generace. Jeho podvratnost nezůstává na povrchu, nýbrž řeže do samotného jádra kinematografie a tím se vzpírá obvyklé asimilaci středním proudem. (08.07.2023)

Aj Bláznivého Petríčka som videl veľmi dávno a niet sa čomu čudovať, že stretnutie po rokoch ho stálo, ako ostatne väčšinu mojich dávnych favoritov, jednu hviezdičku. Nie je to hlúpy, zlý alebo nepodarený film. Je to film slávneho Jeana-Luc Godarda, ktorý sa pokúsil doň pretaviť svoje videnie sveta, svoje postoje a postupy. Problém vidím jednak v tom, že to, čo chcel do filmu dostať, je príliš okaté a chcené a tiež aj v tom, že nebral pritom príliš ohľad na divákov. To pokladám za kolektívnu chorobu väčšiny slávnych režisérov. (11.12.2012)