Final Cut - Dámy a pánové

Tento neopakovatelný experimentální počin zřejmě potěší každého skutečného filmového fanouška. A možná některé i trošku namíchne, když si uvědomí, že se k něčemu podobnému nedokázali dosud odhodlat sami a musel to místo případných kreativních amatérů z řad nadšenců spáchat profesionální uznávaný režisér. Pálfiho celovečerní slepenec z fragmentů slavných i méně proslavených kinematografických děl vzdává nejen poctu filmovému umění, ale zároveň během toho vypráví tradiční otřepaný příběh plný klišé opravdu netuctovým způsobem a nejednou hýří i vtipnými nápady. Nepovažuji za důležité řešit, které filmy, příp. kteří režiséři a herci zde byli zastoupeni či naopak chyběli, za důležitý považuji spíše obdivuhodně pestrý výběr a taky výsledek, v němž navzdory experimentálnímu charakteru nechyběly i silné emoce, které se na mě dokázaly přenést. Párkrát došlo na momenty, kdy mi už začal tento ojedinělý sestřih připadat zdlouhavý a chvílemi jsem se v sledování dějové linky ztratil, ale brzy mě opět dalšími sekvencemi dokázal zpátky pohltit a znovu fascinovat... [85%] (10.08.2021)

Naprosto geniální záležitost, u které jsem oněměl úžasem a vydechl překvapením - přesně něco takového jsem si už před léty vysnil v literatuře (jaké by to asi bylo vytvořit knihu, která by celá sestávala výhradně z citací jiných knih, které by na sebe smysluplně navazovaly), a najednou se úplnou náhodou dostanu k někomu, kdo to realizoval ve filmu. Takový nápad samozřejmě není bez rizika - v tomto konkrétním případě jsem se velmi obával o uhlídání správné délky jednotlivých záběrů, přehnaného výskytu notoricky známých scén či opakování různých scén ze stejného filmu - Pálfi naštěstí vše ukočíroval naprosto brilantně, délka jednotlivých záběrů správně kolísá a nikdy nepřesáhne několik vteřin, takže žádný záběr na sebe nestrhává zbytečně velkou pozornost a výsledný dojem z filmu je velmi dynamický a osvěžující; notoricky známé scény se zde takřka nevyskytují - výběr scén a záběrů z jednotlivých filmů je naopak velmi promyšlený a ukazuje překvapující podobnosti mezi jednotlivými filmy, které - navzdory tomu, že jsou časově i tematicky zcela rozdílné - často obsahují neuvěřitelně podobné scény; a nepotvrdila se ani má obava, že by se opakovaly scény ze stále stejných filmů nebo že by Pálfi pracoval jen s filmovým mainstreamem - tomu prvnímu předešel pravidlem na zahrnutí maximálně dvou záběrů od stejného režiséra (s výjimkou Lynche) a tomu druhému skutečně pestrým výběrem z filmů od tak rozdílných tvůrců, jako Kar-wai Wong, Rainer Werner Fassbinder či Michelangelo Antonioni, abych jmenoval alespoň tři své oblíbence, které za mainstream nelze považovat ani omylem. Fanoušky českého filmu může potěšit, že se zde objeví i záběry z několika českých filmů. Při naběhnutí závěrečných titulků, kde jsou všechny použité filmy vypsány, jsem si s velkou chutí očima prolítával jejich přehled a s uspokojením konstatoval, že jsem většinu filmů identifikoval správně - tenhle "film" je něco jako splněný sen každého cinefila, a spolu s podobně geniálním snímkem The Artist je to asi nejhezčí pocta filmovému umění, jakou znám. (27.05.2015)

Co se stane, když máte mnoho dobrých či skvělých obrazů a rozřezáte je na malé kousíčky skládačky a pokusíte se ty kousky spojit s těmi ostatními rozřezanými kousky jiných obrazů? Vznikne jedna velká matlanina. Tenhle film je výsledkem toho příkladu s obrazy. Ze začátku jsem dal 3 hvězdy, ale pak jsem si to rozmyslel, protože závěr filmu mě přesvědčil o opaku. Prvních deset minut si řeknete že je to zajímavé. Máte tam snad stovky prostřihů z různých filmů, ale po těch deseti minutách si řeknete, že to není až tak zajímavé. Pak když už ten chaos delší dobu sledujete tak vás to přestane bavit. Závěr filmu je k nevystání a pouštěl jsem ho zrychleně abych ho přetrpěl. Za mě je to pěkně velká slabota. (21.07.2019)

Enšpígl, který se směje, když jde do kopce, protože ví, že za chvíli půjde s kopce, hezky říká: "když někdo dává filmu svou lásku, tak já mu za to vždy budu oplácet stejnou mincí." Ze začátku to vypadá stoprocentně, ojedinělý, neopakovatelný nápad. Později však přece jen koncentrace a zájem opadá, vypadá to jako hraní si s herci (kteří vypadají spíš směšně než jinak), koláž se mění v komiks, příběh v banalitu (jaký jiný příběh by asi šel takto zpracovat)... Paralela tu přese všechno přece jen je. Myslím na filmy Slavoje Žižka, který filmové epizody také spojuje, i když jiným, účelovým, a pro mě více objevným způsobem. Tím Enšpígla nepopírám, jenom se snažím něco dodat. (20.06.2015)

Pocta světovému filmu (a ani na český se nazapomnělo!). Dílo působí na diváka v mnoha rovinach a to, jakou rovinu vidíte, je jen vaše volba. Jedním z úhlů pohledu je dívat se na Ladies and Gentlemen jako na romantický příběh dvou lidí, kteří jsou dokonalí svou anonymitou, protože dávají divákovi možnost vytvarovat si je tak, jak chce, aby vypadali. Druhou možností je dívat se na film jako na prezentaci toho, co všechny filmy spojuje a v čem jsou odlišní. S úsměvem na tváří budete pozorovat, jak jsou scény z vašich oblíbených filmů, u kterých byste to ani nečekali, změneny v jedno pro filmového fanouška dokonalé dílo. A co vidíte vy? (31.12.2015)