Žena je žena

Žena je žena jsem si teda neužil ani zdaleka tolik jako U konce s dechem. Většinu času jsem se jen pokoušel pochopi dění na plátně. Vím, že si Godard rád pohrával s absurditou a určitou bizárností. Už v tomto filmu to ale začíná přehánět a to je jeden z jeho prvních. Začínám se tedy bát, jak ho budu dál zvládat. Protože jsem vlastně taky konzervativně orientovaný divák (rád tvrdím opak, ale tento film mi ukázal, jaká je pravda) občas jsem už nemohl snést ty věčné umělecké monology a dialogy o lásce, těhotenství apod. Vím, že si rád Godard pohrával s tématem lásky, které se mi v U konce s dechem líbilo. Ale tady jsem občas cítil pohoršení z určitého nevkusu. Zas ale nejsem tak konzervativní, abych neocenil některé hravé Godardovy nápady. Za vyzdvihnutí stojí hlavně práce s hudbou, která občas přerušuje mluvící postavy, občas najednou přestane a pak zase začne apod. A vlastně nějak vůbec nedoplňuje dění (v případě tohoto filmu spíše nedění na plátně.) Jako by byla z jiného filmu. Myslím si, že Godard to chtěl dotáhnout k tomu, že hudba začne být divákovi až protivná. To vše se mu podařilo. Film je složen z různých kulturních narážek a je poznat, že herci občas citují nějakou literaturu. No a tak dále, a tak dále. Takových hravých prvků tam je určitě mnohem víc a divák je určitě jen tak neodhalí. Takže za tohle dávám 3 hvězdy, i když dokoukat Žena je žena do konce pro mě nebyl nejsnadnější úkol. (12.03.2018)

Už jsem nečekal, že by se mi nějaký film od Godarda ještě mohl líbit, ale jo, stalo se, tohle mě moc příjemně překvapilo. Totálně absurdní komedie s naprosto šílenými nápady, která funguje a neskutečně baví. Aspoň mě teda bavila, po celou dobu. Avšak mě osobně baví už jenom výběr hudby, která se tam zároveň absolutně nehodila a zároveň tam naprosto padla. Nějaký příběh se zde neodehrává, sice se něco děje, ale příběhem bych to zrovna nenazval, každopádně tady mi to výjimečně nevadí, protože mě to prostě bavilo. Stylem humoru bych to přirovnal k Bláznivému Petříčkovi, ten byl úplně stejný ujetý, ale na mě byl poněkud dlouhý. Žena je žena má příjemnou a lepší stopáž, takže ani nemůžu říct, že bych se nudil a nemám problém dát 5*. Zatím to nejlepší, co jsem od Godarda viděl. (22.02.2020)

Mnohokrát jsem si u toho filmu vzpomněl na o 5 let mladší Sedmikrásky - oba filmy jsou rozverně hravé a experimentální (60. léta byla zřejmě podobným filmům příznivě nakloněná) - a oba mě podobným způsobem minuly. Přijde mi, že jsou jistým způsobem zaseklé v době svého vzniku, kde snad dávaly smysl - dnes na mě však už jen působí dojmem filmařské slepé uličky, která nikam nevedla a která už dnes za vidění moc nestojí. Jistě, pár lidem se to i dnes trefí do vkusu - tak je tomu ostatně u filmů vždycky - ale prostě nemůžu si pomoct, ten film rezignuje tak dokonale na všechny zaběhlé filmařské postupy, že mi tam nezůstalo skoro nic, co by to ještě opravňovalo nazývat se celovečerním hraným filmem - celé to už spíše působí jako jakési svébytné stylistické cvičení, které by klidně mohlo být o polovinu kratší (osobně mi těch 84 minut subjektivně přišlo skoro nekonečných). Btw. přijde mi skoro nehorázné, že je mezi herci uvedena Jeanne Moreau - kvůli níž jsem si film vyhledal - ačkoli se tam mihne asi na 5 vteřin. Žena je žena je ve skutečnosti jednou velkou hereckou exhibicí Anny Kariny, které nelze upřít, že je v roli Angely skutečně roztomilá - sympatie k její postavě, která si zapaluje jednu za druhou, neumí pořádně vařit, živí se striptýzem, zčistajasna zahoří touhou po dítěti a celkově se chová jako nepředvídatelná kráva - jsem však v sobě nenašel - a zřejmě proto mi byl ten film tak protivný. (16.07.2017)

Do Godardova kabaretu má člověk chodit jen tehdy, když neví, jestli se chce, nebo nechce (právě) rozmnožovat. Jinak bude celé představení oslepován vnitřními záblesky. Apod. Tento snímek mi přišel jako jakási první revue na režisérově stříbrné scéně, na níž jsem před nedávnem zhlédl představení Mužský rod, ženský rod. Jak tomu bývá v dobrých divadlech s velkou tradicí, do nichž člověk chodí především za vzpomínkami a uvaděčkami (za těmi druhými ovšem marně, jak vím ze Semaforu), i zde se inscenace podobají, ba dokonce se zdají prostupovat. Tento úvodní kus mě oslovil o něco víc, snad pro jeho větší koncentraci, nadhled - a spád. Léaud je mi totiž podstatně bližší než mladý Brialy - a mezi onou nečekaně zjevenou Chantal Goya a Annou Karinou si netroufám volit. A v neposlední řadě - a to ovšem bývá na předměstských scénách na levém břehu dost podstatné - hudba: mám nesmírně rád Michela Legranda a tou bláznivě milostnou honičkou po celuloidovém divadle šveholila jeho řeč tak přiléhavě, že jsem si ani opravdu nestačil ujasnit, zda se mám ještě rozmnožit. Atd. (08.01.2021)

Godard podává jasný důkaz, že film má nejen jasné zastoupení v pop kultuře, ale že je s ní také napevno provázán. Žena je žena, jeho třetí celovečerní dílo, z velké části přímo závisí na kulturně populárních odkazech (literatura, reklamy, hudba i jiné filmy), v kterých měl Godard vždy výjimečný přehled, a zužitkovává je jak v roztomilých detailech, tak i v naraci. Je pak příhodné taky poznamenat, že i při samotném natáčení nezůstává režisér sucharem, ale uplatňuje svůj mimořádný cit pro nápadité, avšak téměř improvizované kompozice. V konečné fázi použije ve střižírně své typické zbraně, například známý střih poskočný nebo zde pro jeho styl novátorské nediegetické zvuky. A my se pak ještě divíme (a hledáme v tom dokonce pochybení), proč z toho sálá tolik svěžesti a energie. (18.06.2012)