Borsalino a spol.

Příběh začíná tak kde Borsalino skončil. Absence Jeana Paula Belmonda určitě ubrala nějaké to nadšení diváků, ale ti zase doufali, že se během filmu zázračně objeví. DIALOG: INSPEKTOR - Co se týče vašeho přítele Francoise, určitě jste už podnikl nějaké kroky. ROCHE - Stále bezvýsledně. INSPEKTOR - To se divím, vaše "policie" je lepší než ta moje. ROCHE - Převážně to bývá tatáž............ Marseille je plné Italských zločinců a to se těm Francouzským nelíbí, jenže velký vliv v Evropě začíná mít Německý fašistický odboj. CITÁT - Ano. Válka.......... Již od prvních minut je znát absence uvolněného, a Copollovým úsměvem prozářeného lehkého děje. Borsalino a Spol je hned od začátku vážnou dramatickou krvavou vendetou. CITÁT - Svět se točí rychle, pane Siffredy, hlavně pro ty, co zůstanou sami.......... Siffredy náhle mizí neznámo kam, nikdo jej nemůže najít. Děj filmu se pak přesune o několik let dál. V Marseille se jednoho dne objeví automobil s nápisem Borsalino and C.O. a každému je hned jasné, že teď půjde do tuhého. Sice to nemá tu "hravost" prvního dobrodružství, ale zato je příběh krvavější a drsnější. Tyti aspekty vyvažují misku vah a dostávají oba snímky do stejné linie. CITÁT - Než přijde o život, přijde o vše, kolem sebe........... (19.04.2013)

Srovnáváme-li americký akční film naší současnosti s francouzskou školou detektivky, jak postupně vzniká a dozrává v průběhu šedesátých a zejména sedmdesátých let minulého století, vynikne řada nepřehlédnutelných rozdílů. Kvalita výpravy a vůle po vystižení hodnověrnosti prostředí jsou v zásadě srovnatelné; americké škole až fatálně však chybí francouzská záliba v kultivované formě a hladce plynoucím příběhu. Zužovat vysvětlení na vývoj žánru nebo odlišné tempo doby nepostačí právě tak jako odkaz na různost národních povah. BORSALINO A SPOL je přitom špičkovou ukázkou své školy i žánru. Nejen Italové, ale i jiné národy - jak dnes také postupně zjišťujeme - mají svůj organizovaný zločin s historií neméně poutavou a plnou krve jako v případě Apeninského poloostrova. Marseilleské podsvětí třicátých let s hnědým nádechem z italské strany ne tolik vzdálených hranic vytvořilo pro základní situace filmu víc než dobré výchozí prostředí. Nejen v popředí stojící Delon, ale i další představitelé důležitých úloh jako Riccardo Cucciolla v dvojroli bratří Volponů nebo Catherine Rouvelová jsou součástí ostré kresby doby, přepychových interiérů nevěstinců i vaudevillů a kabaretů. Kontroverzně působící přímočarost řešení je jen zdánlivě vytržena mimo kontext času a místa; rychlost ideálně uskutečňované akce jiné postupy ani nedovoluje a graciéznost, jakkoliv chorobná a zrůdná, k tomu všemu patří. Ptáme-li se po původu těchto komozičních postupů, nemůžeme skončit jinde než u starých dobrých Dumasvých hrdinů. Monte Christové i D´Artagnanové mají také své Planchety, i oni staví na přátelství na život a na smrt a není-li zbytí, sahají k drsnostem, při kterých běhá mráz po zádech. Pravděpodobnost toho, co v jejich případě vidíme na stříbrném plátně, není významně vyšší než v BORSALINECH. Spíše naopak. Lehkost žánru si tedy i v BORSALINOVI vynucuje snadnost prvoplánových postupů, jejichž vnějšková přesvědčivost je druhotně zesilována důkladnou kresbou charakterů i přesvědčivostí kontextu, do něhož je zasazována (Volpone není jen gangstrem, ale i exponentem krajní francouzské pravice a v mnoha ohledech i vysoce pravděpodobným poučeným příjemcem Hitlerových říšskoněmeckých marek). Určitý mezižánrový i dějový hybrid, jímž BORSALINO také je, jen dále zesiluje hodnotu jednoho z prvních Delonem produkovaných filmů. Máme-li tedy uzavřít tento komentář tím, čím byl započat, totiž srovnáním klasické francouzské a současné americké školy drsného filmu, propracováváme se k podobenství výrobků z plně robotizované linky a poctivých, manufakturně se starou řemeslnickou precízností vyhotovovaných kusů na zakázku. Můj pocit je, že manufaktura právě pro tu starosvětskou nešablonovitou důkladnost v tomto srovnání nejen vede, ale i jednoznačně vítězí. (06.04.2008)

„Svět se točí rychle, pane Siffredi. Hlavně pro ty, kdo zůstali sami..“ Nedobrovolné vystoupení z vlaku a výbušné vystoupení komika na pódiu jsou zahájením války. Jednoduché, hlučné, místy nedůsledné, tak jak ji milovníci starých pořádků a gangsterské cti mají rádi. Lakonický Delon pronese zhruba tolik replik jak T-800 a než stylově přiloží duceho uhlím do skříňového kotle, vykoná vengeance i na játrech protivníků.. Ten první záběr a ta ponurá hudba u něj, no fujtajbl.. (25.10.2021)

Retro gangsterka jak má být. Efektní přestřelky, drsné mužské tváře a skvělé dialogy. Jen stopáž by mohla být kratší. Klasická zápletka je sice banální, ale stejně je to zábava. A Alain Delon jako by chtěl vyskočit z obrazovky a postřílet všechny i v našem světě. Ještě že to nejde, bylo by to ošklivý. (25.08.2009)

Někdo by měl říct Delonovi, že ten sebestředný sadistický macho, do kterého se díky vlastní produkci neustále obsazuje, působí dost otravně. Co si myslet o scéně, kdy Sigffredi vpadne do nevěstince, v lesklých černých rukavicích postřílí s blazeovaným výrazem kupu gangsterů, aby se pak kamera nekolik sekund pásla na oddaném submisivním pohledu zachraňované prostitutky? Závěrečná poprava pak spíš vypadá jako potěcha z krutosti, než spravedlivá odplata. (15.09.2008)