Rozkoš

Musím ocenit jistou originalitu ztvárnění tohoto příběhu, vizuelně to nemělo chybu. Jana Plodková v roli Mileny příjemně překvapila a její "rozervanost" jsem jí věřila. Finální vyústění bylo také vcelku vtipné, ale místy se objevovalo dost hluchých míst. Balancovala jsem na hraně dvou a tří hvězd, ale vzhledem k těm smskám, které se mi líbily, dávám tři. (15.09.2014)

No jo, páni umělci. Tak jestli je tohle čistokrevný filmový art, tak to do mne nalijte litr slivovice a pak to pochválím. Já to viděl střízlivý, ale nevím, proč jsem nabyl dojmu, že tohle vypustil ven nějaký ožrala. Stále se to plácá od ničeho k ničemu a stále to nikam nevede. Nota bene, trans je mi z duše protivný, někdy i na blití. Koncert po půlhodině snímku mne definitivně utvrdil v tom, co si o tomto filmu myslet. Do konce jsem se díval jen silou vůle. Ale v paměti mi zcela jistě zůstane scéna s houmelesákem. Ta opravdu „sedla“. I když byla zcela mimo děj. (30.10.2019)

Tohle já normálně nedělám a rovnou se v jedné větě omlouvám jablonecké rodačce Jitce Rudolfové, ale já to NEDAL! Začal jsem statečně, po několika minutách jsem půlku mozku obětoval paralelnímu listování notebookem a nakonec jsem se celou kauzu vyhodnotil jako "život je příliš krátký" a raději jsem přepnul na díl Partičky, který jsem viděl snad již 5x. Možná je to celé dáno mojí vidláčtější polovinou osobnosti, ale na podobné experimentální paskvily není moje tělíčko stavěné. Rudolfová ráda nastavuje pomyslné zrcadlo svým vrstevníkům (asi nějaké vlastní trauma), což se jí v Zoufalcích i relativně dobře povedlo, tady se však sama utopila ve své pseudointelektuální kreativitě. No, počkáme si zase těch pár roků a uvidíme jaké bude její další vypořádání s generací X....a nebo, že by se paní režisérka dokázala od tématu oprostit. (11.08.2016)

Velmi dobře natočený film, který ale mate diváka svým názvem. Hlavním tématem není fyzická rozkoš, ale problém v komunikaci nejen mezi partnery, ale vůbec mezi lidmi. V příběhu je divák podrobován jedné depresi za druhou o beznaději smyslu samotného života. Po filmu možná budou slabší nátury potřebovat antidepresiva. (07.12.2013)

Nonkonformní snímky Jitky Rudolfové nikdy nepatřily k mainstreamovému klišé současné české kinematografie, tím spíš, jsou-li v nich prezentováni kontroverzní hrdinové se svými nebanálními složitostmi života. V Rozkoši je ona kontroverznost zastoupena mnohoznačností zdejších protagonistů, odcizujících a odcizovaných, zas a znova podléhajících prefabrikované době dneška. Single hrdinové se single depresemi v single prostředích. Osamělost, citová otupělost, přetvářka, alibismus, stejně jako bezvýznamnost, vlastní prázdnota, nechuť, nuda, stereotyp. Taková jsou synonyma pro Rozkoš, ale nejen pro ni. Téma je až příliš blízké, než aby jej divák vnímal nezaujatě, nezúčastněně. Jakýsi šestý rozměr filmu dodávají herečtí interpreti, především Jana Plodková dochází k zasloužené reputaci po předchozích bezbarvých výkonech ve filmech prostřední jakosti. Budař, Plesl i Myšička ztvárňují každý po svém životní ztroskotance, kteří pod rouškou vlastního sebevědomí zakrývají naprostou vyhořelost generace mladšího středního věku. Rozčarování, deziluze, možná také znechucující opovržení a pocit marného zápasu se sebou samým, takový bude nejspíš výsledný dojem z tohoto bytostně artového filmu, který by díky své naléhavosti určitě neměl stát stranou širší divácké pozornosti. (04.03.2014)