Velký blondýn s černou botou

Pierre Richard je mi svým projevem naprosto cizí a ježí se mi z něj srst, podobně jako třeba z Dustina Hoffmana, ale musím přiznat, že Velký Blondýn je film natolik poutavý že i když na něj náhodou narazím při přepínání programů, vždycky se u něj zastavím aspoň na deset minut:) Jako velký fanda bondovek a špionážních filmů vůbec dávám přednost části druhé... (13.08.2005)

Ve Velkém blondýnovi s černou botou se mi zdá, že Richard nehraje svou typickou roli citlivého nešiky a smolaře. Je sice zapleten do špionážních intrik a stává se nic netušící návnadou, ocitající se ve velkém nebezpečí, ale je to právě jeho nešikovnost, která jej chrání před újmou a dostává z nástrah - v jiných filmech je to obráceně. Naopak, jeho hyperaktivní kamarád Maurice musí být svědkem všech hrůz, které kráčí Richardovi v patách. +++++ A jen tak mezi námi, i reálie tajných služeb a sami agenti jsou přesvědčivější než v bondovkách, ačkoliv to od komedií příliš neočekáváme (i když... od bondovek asi také ne). Nehledě na to, že prostinký člověk jako náhodně zvolený jednorázový nástroj mocenské hry má víc síly než všechny megalomanské touhy ultrazáporáků. Boj podřízeného šéfa tajné služby o Richardův život je dramatem, ve kterém jde o víc než hračky a sexsymboly - o člověka. Silné ***. (02.12.2014)

Tohle není pro mě úplně klasický film Yvese Roberta, jehož více kousků ze 60. let v čele se Šťastným Alexandrem mě ovanulo krásnou poezií a dobrosrdečným humorem. Tohle je Robert zkoušející štěstí v jiných subžánrech, s kriminálním či špionážním podtextem, výrazně parodickým nadhledem, navíc podle cizího scénáře začínajícího autora... a ačkoliv právě tohle je TEN film, za který získal pan režisér své asi největší ocenění, na jedném z nejprestižnejších evropských festivalů, nemohu si pomoct, u mě i po opakovaném zhlédnutí patří Velký blondýn s černou botou stále k tomu nejméně oblíbenému z Robertovy tvorby. Určitě můžu však říct, že s odstupem 3 let mi tato komedie sedla mnohem víc, než dříve, dokonce dvě třetiny jsem pomýšlel nad 4 hvězdičkami. Pierre Richard nikdy nebyl úplně mým šálkem kávy, jeho postava mi tu po většinu scén přijde (přes zajímavý charakter ničemu považovaného za nebezpečného agenta) poněkud nezáživná, ale spočátku jsem to bral jako funkční záměr a proto oceňoval, že dlouhou dobu dostává spíše jen okrajový prostor vedle mnohem zábavnější party špionážní sítě u odposlechů. Bohužel od momentu, kdy se Richard dostává do domu Darcové a film se stává především Richardův, mě humor kolem hlavní postavy a občas i celý film přestával bavit, také nejedna scéna v rámci vyústění (přestřelky) později na mě už působila jako velká fraška. Přesto musím ocenit ze strany tvůrců dost zdařile vystavěnou „špionážní kriminálku naruby“, která je protkána nejednou vtipnou scénou (nejvíc mě rozesmály ty scény kolem ranního sportu ve dvou s neustálým pumpováním kol) a které nechybí i pěkná výtvarní stránka. Přestože mi už poslední třetina moc nesedla a celkový dojem mírně pokazila, nemůžu zdaleka přehlídnout všechny ty klady. Hezky zaranžovaný koncert smyčcového orchestru pod taktovkou samotného Roberta... Vtipné scény s odposlechem v květinové dodávce... Skvělého Bliera a Carmeta... Stylový doprovod Vladimira Cosmy, v zajímavé hudební kombinaci se sólem legendárního Gheorghe Zamfira na Panovu flétnu... Je toho dost, proč jsem si tento film i přes místy rozporuplnější dojmy celkem užil... „Proč šel k jezýrku?!“ [65%] (08.03.2022)

70% — Trošku jiná komedie, než bych od filmu s Pierrem Richardem očekával. Umírněnější, ne tak ztřeštěná, ale přece plná zajímavých gagů, které vyplývaly především z hlavní myšlenky filmu, že když tajným službám předhodíte jako agenta někoho naprosto obyčejného, tak je prakticky vyřadíte z provozu. (15.10.2018)

Proboha, vy všichni mileniálové, a ostatní, kdo viděli tuto věc po roce 2000 poprvé, nehodnoťte tenhle kousek z pohledu moderního člověka. To je zhola nemožné, nežili jste v té době, ani v bezprostřední době po natočení a tak nemůžete objektivně posoudit. Pro mě je to dětství a já se jako malý předpubertální fakan s Pierrem náramně bavil. Dnes už bych si to ale nepustil ani omylem. Vyvolávání nostalgie u filmů jejich znovusipuštěním po desetiletích s očekáváním, že budu mít stejný zážitek jako tenkrát, neexistuje. Pouze zklamání a nepěkné probuzení ze sna, na co jsme to proboha tenkrát koukali!!!??? Vše krásné je jen ve vaší hlavě, tam se mi jen při zmínce blondýna, nebo rány deštníkem vždy nostalgicky rozzáří spokojený úsměv dětských let dávno prošlých, strávených před černobílou vypouklou televizí na chemlonovém koberci u nás v obýváku. A tak to taky zůstane. A pokud se mi to jakože hodně líbilo v 10, 11, nebo 12 letech, pak to musí jasně být za 100%! (25.10.2018)