Marie-Octobre

Koukám, že půjdu proti proudu. Kamera a výprava se mi líbily, některé herecké výkony také, ale popravdě jsem z toho celkově zklamán. Francouzi si pořád dokola léčí své ego a zdůrazňují tu odbojovou činnost, jak a kde jen to jde, protože ta pachuť zrady vlastního národa, kdy se Francouzi s Hitlerem nakonec spolčili, je veliká. A tak tady máme čestnou a až ortodoxně "spravedlivou" ženu, která poblázní devět chlapů, aby mezi sebou hledali jednoho, kdo před 15 lety jejich odbojovou buňku zradil Němcům. Už jen premisa, že německý obchodník jen tak té ženské v módním salonu řekne, že je zradil někdo vlastní, mi přijde jako stojící na hliněných nohou. Ona mu fakt věřila? Co když ji tahal za fusekli? A na základě toho se má rozhodnout o životě jednoho člověka i teď, po 15 letech? Nakonec jediný, kdo mi tam přišel jako nejnormálnější postava, byl ten kněz. Co nás opravňuje rozhodovat o druhých, jestli jsou, nebo nejsou hajzlové a proč? A o jejich životě? Navíc zradit mohla i ta služebná, to nikoho mám pocit nenapadlo. A co když zradil ten zastřelený, jen nečekal, jak se to vyvine? Těch možností, kudy a kam téma rozvíjet, je dost, ale tady se jede jen přímočará linka, kdy je naprosto jasné, jak to kvůli francouzskému traumatu skončí, a člověk jen doufá, že neskončí, a ono jo. (09.12.2020)

Bez diskuze jeden z nejlepších filmů, co jsem kdy viděl. I když je to spíš divadelní hra natočená v jedný místnosti a paralela s Dvanácti rozhněvanými muži je tady na místě. Sice mě párkrát napadlo, že dělat takový drama z jedný smrti patnáct let po válce je lehce přitažený za vlasy, ale je to neskutečně gradující konverzační lahůdka s výbornými výkony, kde velký prostor dostali i herci, které známe spíš z vedlejších rolí (Paul Frankeur, Robert Dalban, Noël Roquevert). Atmosféra houstne, podezření padá postupně na každého a obhajoby mají povážlivé trhliny. A nakonec, není to první film z padesátých let, v němž mi Frantíci úplně rozhodili sandál dvěma rychle za sebou následujícími pointami. (18.09.2016)

Prostor jednoho salónku, deset bývalých odbojářů, jedna služebná a rozkrývání patnáct let staré historie jedné zrady. A i kdyby by se minulost zdařilo objasnit, tak jak s takovým zrádcem po všech těch letech vůbec naložit? Na pointu či identitu dotyčné(ho) se tu zase až tak moc nehraje. Jde tu primárně o herecký koncert v hávu konverzačního dramatu à la Dvanáct rozhněvaných mužů, kde vše stojí na perfektně budované i gradované atmosféře rostoucí nedůvěry mezi kamarády, kteří by za sebe položili život. Kdysi, ne však i nyní. (03.02.2013)

Takýto námet mám veľmi rád - uzavretá skupinka ľudí, ktorí riešia nejaký problém. V tomto prípade sa hľadal zradca a vrah. Dialógy medzi postavami ma zase až tak nebavili, aj atmosféra mohla byť lepšia, no páčila sa mi myšlienka filmu a záverečné rozuzlenie s odhalením zradcu. Posledných 30 minút bolo najlepších. Slabší nadpriemer. 70/100 (07.05.2019)

Vlajkovou loď žánru konverzačního dramatu Dvanáct rozhněvaných mužů jsem svého času zhlédl bez výrazného nadšení, ale Marie-Octobre pro mě znamenala jednoznačné překvapení a zařadil jsem si ji na ono místo, které bylo určeno Lumetovu snímku. Kvalitní dialogy, silné téma, hledání zrádce a vraha ve svých řadách a špičkové herecké obsazení zaručují atraktivní podívanou, která ani po 60 letech od svého vzniku nezestárla. Interiérové konverzační drama obvykle navozuje dojem divadelního představení před filmovou kamerou a ani tady se tomu nevyhneme, ale osobně nepovažuju tenhle fakt za handicap. Za mě palec nahoru, celkový dojem: 90 %. (17.05.2020)