Ubožáci

Klasická kniha v klasickém provedení, které knize velmi sluší. Abych začala tím nejdůležitějším, Jean Valjean je tu úžasný, skvělý a přesvědčivý, jenže Ventura není Gabin. Vím, nemůže za to, ale není. Spousta věcí se tu dá vynachválit do nebes, a právem, zkratka, kde Fantina pro dceru obětuje vlasy a zuby, neútěšné prostředí dílny, soud, kde se Valjean přizná, že je bývalý galejník, naprosto dechberoucí scéna na barikádě, jako vždy dojemná scéna Eponininy smrti, samotný závěr (tady mám drobnou výhradu, je to větší drama, ale Cosettu měli nechat přijít), ale já si celou dobu uvědomovala, že i když nemám žádné dramatické námitky, i když je to výborné, tak pro mě filmoví Bídníci budou jednou pro vždy ti s Gabinem. (10.08.2013)

Uz jsem videl Bidniky z roku 1958 a 1998 a musim rict, ze tito Ubozaci jsou s prehledem nejlepsi. Vzdy mam velkou radost, kdyz se mi pri sledovani vybavi, ze uz jsem film v detstvi videl, i kdyz jsem si pred zhlednutim myslel, ze je to vylouceno. Tech pasazi bylo mraky, ktere jsem mel v mozku prachem zanesene a najednou ozily. Uchvatne zpracovane dilo Victora Huga. Neni co vytknout, hudba, herci, atmosfera, styl vypraveni. Genialni dilo, je smutne videt TV program, jake vesmes braky vysilaji nase televize a takovy velkofilm tady neohodnotilo ani 500 lidi... (30.09.2017)

Smekám před Robertem Hosseinem, který se s nesnadnou knihou a rozsáhlým příběhem vyrovnal se ctí, aniž by si zadal se žánrovými klišé a přemírou patosu. Smekám před výkonem Lina Ventury, před jeho zcela přirozeným hereckým projevem a před maskéry, kteří dokázali v jednotlivých úsecích příběhu vepsat do jeho tváře a zevnějšku plynoucí čas. Smekám před Jeanem Valjeanem, který se dokázal tolikrát odrazit ode dna. A smekám před každým, kdo kdy dal po tlamě postavám Michela Boqueta, který za svou kariéru snad neměl nic jiného na práci, než zatápět napraveným zločincům. (09.05.2012)

Vzít monumentální bichli rozměrů Bídníků a převést ji na filmové plátno tak, že se podaří vystihnout jejího ducha, to je umění. Uměním, ač jiného druhu, je také vykuchat z ní veškeré důležité dějové body a přitom se k ní nepřiblížit ani na píď. Síla knihy netkví v dějové linii ani v nějaké té kritice nespravedlivého společenského řádu, její skutečná síla leží v odbočkách od děje, v zdánlivě nepodstatných líčení alá popis bitvy u Waterloo, v mnoha vedlejších postavách, jejichž vliv na hlavní příběh je minimální, v makabrózních pasážích, které s uličnictvím brakové literatury pomrkávají na čtenáře a připomínají mu, že čtení je taky (nebo hlavně?) o zábavě. Nic z toho se zde nenachází, místo toho se Hossein puntičkářsky soustředil na to, aby vynechal co nejméně zastávek Valjeana na cestě z galejí až k závěrečnému konci a to stylem, že většina filmu spíš připomíná ilustraci k vydání určenému pro žáčky prvního stupně základní školy. Většinu doby to navíc šustí papírem takovým způsobem, že jakoukoli scénu, která k vyprávění používá vyloženě filmových prostředků (třeba stylově neoriginální bitva na barikádách), jsem hltal s nenasytností alkoholika, co si dává své první ranní pivo. Jest vtipné, že to, co se tak Hosseinovi podařilo vystihnout nejlépe, byla unylost Cosetty (zlatá Eponina, ta je v kontrastu s ní čistou esencí pořádné ženské a dal bych ji před C. přednost tisíckrát), otravnost Maria a vůbec unylost celé jejich milostné linie, což je ovšem nejspíš nějaké dobové klišé, jelikož při nedávném čtení Hraběte Monte Crista jsem na podobnou uvzdychanou lásku narazil taktéž. To je ovšem na podobně ambiciózní dílo poněkud málo a jako takové vidím jeho účel pouze v tom, že nějaká uvědomělá a líná paní učitelka tím může zabít pár vyučovacích hodin, kdy to pustí žákům místo toho, aby jim musela o Bídnících vykládat s vědomím, že většina z nich se ke knize nepřiblíží ani omylem. (10.07.2014)

Myslím, že v tomto případě nebude nekorektní, když pomineme Victora Huga i Jeana Valjeana, a zeptáme se pouze, proč obdivujeme a ve své fantazii hýčkáme Lino Ventruru. Ale ani zde neřekneme nic nového, budeme se za šos držet našeho pána a učitele Sigmunda Freuda: Lino Ventura jako prototyp otce (na fyzické úrovni) a boha (na úrovni psychické). Takového otce, který nám sice občas střelí facku nebo dá herdu do zad, ale na kterého se můžeme spolehnout, když se dostaneme do nějakého průseru (dále viz Sebrané spisy S. Freuda). Takovým dojmem působí Lino Ventura ve všech filmech, ve kterých hraje - a tak se tento dojem stává skutečným pojmem. (08.03.2015)