Ubožáci

Snažil jsem se brát Ubožáky jako zcela svébytnou adaptaci slavné Hugovy knihy v podobě čtyřdílné TV minisérie a vyhnout se označení remake. Tuším, že narozdíl od Lelouchových Bídníků 20. století (1995) tvůrci nechtěli natočit snímek tak, že by si svým pojetím doslova žádal od diváka znalost původního příběhu. Nicméně výsledek, ve kterém je řada důležitých scén buď zkrácena nebo přímo vynechána, mi tyhle pocity občas vyvolal. Nejen u jedné z klíčových scén, kde Valjean (již jako starosta Madeleine) zachraňuje muže spod kočáře a inspektor Javert skrze způsob nadvihnutí těžkého břemena poznává Valjeanovu totožnost (zatímco divák narozdíl od Javerta nemá možnost první obdobný čin Valjeana zde vůbec spatřit a velký význam téhle scény pak může uniknout). Ale zejména v druhé polovině série, kdy se tvůrci hodně zaměřili na revoluční události Francie v 30. letech 19. století, bych se ve skloubení dalších dějových linií bez znalosti příběhu nejspíš ztratil (se znalostí jsem byl spíše jen mírně zmaten). Nejvíc mi vadily všechny ty rádobyumělecké spomalené záběry na střelby a padající těla, připadaly mi zbytečně patetické a dlouhé. V řadě komorních scén s dialogy v jedném prostoru se na druhé straně nezapřel ani televizní původ. Udělat oproti pohádkově laděnému filmu s Jeanem Gabinem temnější verzi Bídniků určitě nevnímám od Hosseina jako zlý nápad a Lino Ventura je stejně tak vynikajícím Valjeanovým představitelem. Věnovat celý film čistě Linovi, který do té role dává všechno i velký kus srdce, a zažívá coby Valjean osobité proměny, mohl vzniknout pěkný čistý kousek. Bohužel z obsazení vedlejších rolí (oproti Bourvilovi a Blierovi ze starší verze) mne nikdo další nedokázal osobitě zaujmout (a třeba J. Carmet v roli Thénardiera ani moc neseděl), což vnímám jako deficit, když se děj kolem těch postav hodně točí a třeba ve třetím dílu se Ventura skoro ani neobjeví. Díky Venturovi a také díky tomu, že jsem zrovna neměl předem příliš vysoká očekávání, nakonec zklamán nejsem. Ale ve srovnání s pocity z filmové verze z roku 1958 vcelku ani vysloveně nadšen. (Jsem zvědav, jak se příště poperu s Bídníky '1934 a Harry Baurrem.) 65% (13.05.2020)

Asi nejlepší zpracování Ygova románu, kterému hodně pomáhá výborný Ventura v hlavní roli, a který naopak trochu sráží televizní produkce, hlavně u davových scén. Lepší mi přišla první část, kdy se Valžán teprve dostává do normálního života. Je tam víc zajímavých postav, jako je třeba matka Kozety (Fantýna), a emotivních momentů. Pařížská část mě až tolik nebavila, ale to není úplně chyba tohohle filmu, protože část se studenty a revoluci mne nebaví v žádné variantě zpracování. Nejvíc mne ale potěšilo to, že jsem konečně zjistil, proč ten Žavér tak po Valžánovi jde. Protože krátce po té události s knězem okradl kominíka. Nebo si to přinejmenším ten kominik myslel. Tohle mi buď ve všech ostatních zpracováních uniklo, nebo to vynechali, nebo nevím. (17.11.2020)

Lino VENTURA - můj filmový idol. Drsný chlap pro drsné role, ale ! A tady je to ale... možná kdyby před ním tutéž roli nehrál Gabin, tak bych byla nadšena. Jenže Ventura ho nezastínil (ač se snažil) a já měla stále před očima jinou mimiku, jinou chůzi,jiný výraz zloby ve tváři. To se nedá naučit, to musí v tom herci být od Boha - a to měl právě Jean Gabin. (01.11.2007)

Zrovna čtu knihu od Victora Huga Bídníci, kterou mám přes dvacet let doma a jelikož jsem viděl snad všechna filmová zpracování tohoto úchvatného příběhu několikrát, tak jsem čtení neustále odkládal.Přitom jsem si vzpomněl, že tenhle film jsem ještě nehodnotil. Film s tehdy oblíbeným Lino Venturou se mi asi líbil ze všech nejvíc,abych je mohl posoudit všechny, musel bych je vidět znovu. Hned se po jakýchkoliv Bídnících podívám v půjčovně. (18.10.2009)

Myslím, že v tomto případě nebude nekorektní, když pomineme Victora Huga i Jeana Valjeana, a zeptáme se pouze, proč obdivujeme a ve své fantazii hýčkáme Lino Ventruru. Ale ani zde neřekneme nic nového, budeme se za šos držet našeho pána a učitele Sigmunda Freuda: Lino Ventura jako prototyp otce (na fyzické úrovni) a boha (na úrovni psychické). Takového otce, který nám sice občas střelí facku nebo dá herdu do zad, ale na kterého se můžeme spolehnout, když se dostaneme do nějakého průseru (dále viz Sebrané spisy S. Freuda). Takovým dojmem působí Lino Ventura ve všech filmech, ve kterých hraje - a tak se tento dojem stává skutečným pojmem. (08.03.2015)