Taxi do Tobruku

Francúzska road movie ma neoslovila. Scenár vyžadoval od diváka, aby mu bezpodmienečne veril, dialógy boli kostrbaté a dramatické situácie potlačené v záujme toho francúzskeho ľahtikárskeho prístupu, ktorý mi aj vďaka nenáležitej hudbe chvíľami pripomínal filmy Claudea Zidiho. V takej situácii sa aj obaja slávni herci mohli snažiť ako chceli, ale na viac, ako na priemer to u mňa nevytiahli. Jedno z vojnových pravidiel mi potvrdil aj známy, ktorý si kúpil králikov a aby ich identifikoval, dal im mená. Samozrejme, že kým dorástli do porážkovej veľkosti, boli mu už také blízke, že im nedokázal zlomiť väz. (27.04.2021)

Tak i konečně já se svezl taxíkem do Tobruku. A říkám rovnou, že budu spoilerovat. V taxíku se sešla vybraná společnost, o tom žádná. Tak vybraná, že jsem na ní měl možná přehnané nároky a nejen na ní. Hned v úvodu mne překvapilo, že u LRDG byli Svobodní Francouzi, ale to byla moje neznalost. Útok stodevítky (byť jak já říkám kapslíkový) potěšil, tahle mašina se v poválečných filmech hned tak nevyskytuje. Jenže poté co hoši přestoupí na německé vozidlo (identifikoval jsem je jako přepapundeklovaný Dodge WC2 ) to začne být s nasazeneou technikou hodně špatné. Němci jezdí nam nějakých opapundeklovaných obludách proti nimž by M3 Lee pověstný v Africe svým vysokým profilem působil jako list papíru. To se týkalo i některých nákladních aut a transportérů. Je to škoda, šedesátý rok ještě nebylo tak dávno po válce aby se někde nedala schrastit kloudná technika.... Jelikož jsem pochopil, že je to film více než válečný spíše konverzační, snažil jsem se přeladit na ony rozhovory během jízdy. A ač si tu někdo chrochtá blahem nad ryzím chlapstvím válka neválka, já tomu prostě nevěřil. Takovýhle kamarádčofty, společné pečení šneků... To může dělat jen Ventura, Aznavour a Krüger v romantickém filmu o přátelství mezi Němcem a Frantíky. Skutečnost by byla si jiná. Sice závěrečný zásah Greyhoundů zajistil mé rozkolísané hodnocení na třech hvězdách (pomalu se to šinulo ke dvoum), celkově ale film jako válečná záležitost může fungovat jen pro širší diváctvo, ne pro milovníky tohoto žánru. A přitom jsou filmy z té doby, které jsou skvělé. Např. Hořké vítězství (1957). Dávám tedy za tři kanystry vody. * * * (21.06.2016)

Je zajímavé udělat film z 2.světové války, ale zároveň tak minimalistický. Jak typické, pro Francouze. Bohúžel z prostoru ve kterém se film odehrává a situace hlavních hrdinů nebylo vytěženo mezilidské drama jak tu mnozí píšou. Upřímně, chování hlavních hrdinů bylo mnohdy nereálné a psychologie mezi postavami poměrně jednoduchá. Já bych film označil za dobrodružný film z prvky komedie. Jako takový má své kouzlo a charisma. A ta naivita je v něm i příjemná. Ale možná jsem čekal trochu něco jiného. Ani ten závěr nevyzněl moc dramaticky, protože se pak hned objevily titulky s tou veselou hlavní melodií. Takže konzervační mezilidské drama na které jsem se těšil, se nekonalo. Ale jako takový dobrodružný chlapský film na jedno zkouknutí to bylo dobré. (15.02.2018)

Jsem tomu ráda, že jsem plna nadšení z tohoto skvostu spáchala titulky. Na televize je tento film příliš dobrý, aby jej odvysílaly, a distributorům se zdá příliš neznámý, aby jej vydali. A je to věčná škoda. Nejen, že se jedná o francouzský protiválečný skvost, ale stal se jím právě proto, že je výtečně napsán, úchvatně zahrán a navíc se Aznavourův švagr překonal. A ten konec, ten konec, ten by se hodil do reklamy na Radegast, tedy kdyby se chtěl tak ponížit. (11.11.2013)

Nepřestanu obdivovat francouzskou schopnost smíchat zábavný dialog s obsažně velmi závažným tématem, tak aby divák oboje vnímal naprosto přirozeně, dokázal se zžít se situací hlavních hrdinů a díky tomu dostal na konci hodně bolestivou facku. Další francouzská geniálnost, která potvrzuje známé heslo v jednoduchosti je síla. (01.06.2015)