Jak se zbavit Helenky

Trpká komedie o osamělosti, při níž jsem si nejednou vzpomněl na Wilderův Byt, přes slibný námět a skvělé herecké výkony naneštěstí troskotá na nedotaženém scénáři, jehož největší slabinou je dryáčnické vyvrcholení „aféry s Helenkou“. Vyprávění však vázne i na jiných místech; ohniskem vtipu jsou nepochybně dialogy Vosky a Jiráskové, zatímco to, co je obklopuje, zaráží (větší či menší) humoristickou i psychologickou bezradností a často připomíná úsilí o rychlé (a tedy ve výsledku zbrklé) převyprávění, o udržení kontinuity, kterou tak vlastně přerušuje. Tato nedůslednost, skicovitost sice dodává filmu jistou sympatickou syrovost, ale současně jej připravuje o integritu, o náladu i o výraz, který osamělosti mohl vtisknout, a proměnit tak drobnou anekdotu (s hloupou pointou) v nadčasové pousmání. (25.06.2011)

Pomerne slabé, zvlášť ak prihliadnem ku krajine a dobe vzniku. Necítiť ani silný príbeh náhodne vzniknúcnej lásky, ani poetiku novej vlny a o komédiu sa celok obtrel len zboku. Tak to dopadá, keď si niekto chce z niekoho utiahnuť, sám pritom veľa humoru nepobral. Platí to ako pre obsah filmu, kde sa z pôvodne zamýšľaného žartu stáva vzťahová trapárna, tak pre formu, pripomínajúcu skôr tv inscenáciu ako aj pre herecké výkony, len v zriedkavých momentoch idúce na viac ako pol plynu. (19.10.2008)

Kdo s čím zachází, tím také schází. Film, který je společným dílem Ilony Borské (předloha) a Zdeňka Mahlera (scénář), dává zcela vyniknout jak prostředí, v němž se odehrává, tedy pražskému rozhlasovému studiu, tak sarkastickým dialogům mezi Václavem Voskou a Jiřinou Jiráskovou. Původní nevinný žert, proměňující se bezděčným unikáním ze světa fádní každodennosti nicnetušící oběti v soukromé lidské drama s fatálními důsledky, není tak banální, jak se zpočátku možná jeví. Tvůrci totiž používají poněkud odlišné prostředky, a to i tam, kde bychom to vlastně nečekali – především v samotném závěru, kdy nikdo z přítomných nešetří ironickým pomrkáváním na diváka; je nabíledni, že toto demaskování přichází až v okamžiku odhalené (shozené) identity jednoho z protagonistů. Režisér Václav Gajer tento motiv zesílil už tím, že do hlavních rolí obsadil soudobé špičkové rozhlasové herce – Václava Vosku, Jiřinu Jiráskovou a Eduarda Cupáka. Film tím získal skvělý sebeparodický nádech (především Voskův ušlechtilý basbaryton, ale v jiném ohledu také drobný výstup Antonína Jedličky), něco, co divákovi zrovna napovídá, že je to všechno jenom legrace. V opačném případě by to byl průšvih. (14.08.2020)

Samota tíží o tom není sporu jde o to jak se s ní vyrovnám. Jako suverénní dáma, kterou jen tak nic nenadchne a nepřekvapí a nebo jako suverén, který se obklopí krunýřem arogance. Námět nebyl až tak zoufalý, i když milionkrát použitý, dva kteří se nesnáší najdou v sobě zalíbení. Výborné herecké výkony jsou zde zadupány do země chvílemi zkratkovitým, nelogickým a těžko uvěřitelným chováním postav. (01.05.2020)

Názorná ukázka toho, jak se dá z naprosto jednoduchého nápadu udělat dobrý film. Stačí vymyslet primitivní zápletku ve stylu "Žert" od Kundery, obsadit dva až tři skvělé herce, vymyslet dobré dialogy a je to tu. Jirásková, Voska a Cupák utáhnou celý film bez problémů a s velkou grácií. Celou dobu má divák pocit, že ty vztahy mezi nimi jsou skutečné a žije jejich postavami až do úplného konce. Skvělé, jen konec malinko pokulhává, ale to se dá odpustit. (04.04.2011)