Stav věcí

Zdá se, že každá důležitější národní kinematografie musí mít nějaký film o filmech. Ačkoliv ve Stavu věcí fungují natáčecí plac a technika pouze jako kulisy a samotný proces natáčení vidíme pouze na začátku filmu, jedná se o jeden z nejsebereflexivnějších snímků, jaké jsem viděl. Většina příběhu se odehrává v Portugalsku, kde natáčecímu štábu dojde film i peníze a tak sledujeme jeho jednotlivé členy a jejich osobní prožívání čekání a nudy. Sebereflexe pak probíhá hned na několika rovinách. Kromě úvodní scény, která se ukáže jako „fikce ve fikci“ až po několika minutách, například některé postavy nosí ruční kamery nebo fotoaparáty a my se někdy díváme jakoby skrz hledáčky těchto přístrojů. Wenders šel ještě dál a nechává svoje postavy promlouvat o filmovém médiu a o tom, proč natočil film tak, jak ho natočil. „Život je barevnější, ale černobílá je více realistická,“ nebo „příběhy mohou existovat jenom v příbězích,“ zaznívá z úst protagonistů. (SPOILER) Když se pak v závěru filmu režisér shodne s producentem na tom, že dobrým nosným prvkem příběhu je smrt, pozorný divák pochopí, že minimálně jeden z nich další scénu nepřežije. Wenders tedy dokázal vytvořit napětí pomocí nevinného dialogu jenom díky tomu, že v průběhu filmu učil svého diváka určité mechanismy, které pak využil k tomu, aby překvapivě vygradoval svoji „zápletku“…brilantní. (07.03.2011)

Úpřimně, Wim Wenders natočil dost filmů, které se mi líbily víc, záběry z bytových interiérů mi často připadaly bez silnější atmosféry... i po náhlém zvratu a změně stylu po 20ti minutách (po hypnotickém úvodu natáčeného filmu z tajemného fantaskního světa) jsem se pak nově dostával do zbytku filmu hůře... občas jsem i tápal, co to vlastně za zdánlivě bezdějovou směs různých scén kolem více osobností sleduji, ale nakonec mě dostal Stav věcí dostatečně do transu, abych měl z něj silně pozitivní zážitek. Ve scénách z nočních podniků, zastávek podél šumícího moře, ale i Wendersových oblíbených cest s hrdiny autem (které zde přijdou až v poslední třetině) na mě dýchal tenhle film jedinečnou nezávislou atmosférou. Přestože hlavní herec (Patrick Bauchau) v postavě režiséra, zastupující zřejmě osobnost a pocity samotného Wenderse, mi nepřipadal zrovna dvakrát záživný ani charismatický, během sledování jsem se v pomyslném, nenápadně se odvíjejícím se vnitřním dialogu mezi mnou coby divákem a režisérem (Wendersem) dostal do bodu, kdy jsem již začal v aktuálním rozpoložení plně sdílet pocity z nesnadného procesu tvorby, realizace, prosazování rozběhnutého počinu a všem s tím spojeným. Přes jistý závan deprese jsem si často vychutnával bohatý, stylově progresivní soundtrack, který snad jako vždy u filmů tohoto režiséra přesně podtrhoval atmosféru. Dlouhá scéna uvnitř jedoucího auta, s rozsáhlým dialogem mezi producentem a režisérem, končícím pak zajímavým „duetem“ spontánního zpěvu a filozofické recitace, byla pro mě absolutním vrcholem této dvouhodinové artové procházky a to snad vším – atmosférou, pojetím, sdělením, vyvrcholením děje... Speciálně za tento zlatý hřeb s působivě stylizovanou reflexí nad kinematografií si Stav věcí ode mě zaslouží 4. hvězdičku i pár procent navíc. [80%] (26.09.2023)

Stav věcí není jen pouhým filmem o filmu a Wendersovou zpovědí o rozporu evropského filmu a Hollywoodu, jakkoliv je tomuto kontrastu podřízena hlavně formální stránka díla. Úvodní narativní část futuristického sci-fi filmu střídá část druhá, asi nejvíce vycházející z evropských tradic – v té spoléhá jen na estetiku scén, šerosvity; spíše na nástin myšlenek než samotných příběhů, a na atmosféru. Tato část (ne nepodobná pozdějšímu Nebi nad Berlínem) je existenciálním dramatem, který ve fragmentech ukazuje psychologii jednotlivých členů štábu, jejich pocity, vztahy a touhy, které mají tak daleko k naplnění. V samotném závěru pak rychle mění styl a v duchu klasických akčních snímků zakončuje, pomyslně rozkročený stylem tvorby na obou kontinentech. (08.01.2011)

Wendersovo vřelé vyznání evropskému filmu a jeho postoj k mainstreamovému hollywoodskému požírači profitu a statistik. Film bez scénáře, který aplikoval jako vlastní terapii. „Pouze v černo-bílé, v souhře světla a temnoty se dá rozpoznat podstata věcí“, prohlašuje jedna protagonistka a je nasnadě, že Wenders využil této reflexe, aby si sám „stav věcí“ uvědomil a znovuzískal zanícení pro filmařské řemeslo. (02.10.2011)

Originální Wendersovo výtvarné vidění a hravý cit pro nalézání zajímavých řešení činí i z tohoto filmu zážitek. Epizodická a dějově nepředvídatelná skladba (obdařená vkladem tradičních režisérových spolupracovníků: Henriho Alekana za kamerou a Jürgena Kniepera, jehož víceznačná hudba dodává obrazu jiný, "vyšší" rozměr) ve výsledku působí jako album (oživlých fotek), v němž s úžasem můžeme listovat; neobracíme však stránky zpět, touha po dalším překvapení, které se vyjeví v dalším obraze, je dostatečně silná (alespoň u citlivě založených diváků, pro které Wim točí). Film o pravém "stavu věcí" a konci všech příběhů, které jsou mrtvé a musí je ve filmu vystřídat realismus takový, jaký je viděn filmařem (klíčový "spor" figur režiséra Friedricha Munroa a ředitele společnosti Gordona), je vystavěn okolo natáčení sci-fi v Portugalsku, při kterém dojde materiál. Wenders poté rozehrává minipříběhy všech zůčastněných: jsou to opět stejné typy, jak je známe z jeho dalších filmů: dětská postava (jako v Alici ve městech nebo Paříž, Texas), uzavřená, tajemná žena (typ herečky Solveig Dommartinové), nebo prošedivělá americká filmařská hvězda (v Americkém příteli to byl Nick Ray, s nímž Wim natočil i "předsmrtný" film Blesky nad vodou, tady je to Sam Fuller v roli kameramana Joea). Konečnou strukturu odysey a komplexní charakter poté dotváří třetí část, kdy se režisér Munro vydává do L.A. (s touto autobiografickou postavou si Wim skutečně vyhrál, dokonce mu vytvořil fiktivní filmografii) a bezvýchodná, bludná situace se zde uzavře. (07.12.2010)