Královna pouště

Stejnou měrou love story jako životopis a to je problém ve chvíli, kdy prvnímu nevěřím a druhého je málo. Romantických zasnění a s tím souvisejících poloprázdných řečí je tu až až, což mi vadí jen málokdy. Problémem je, že osudovou lásku hlavní hrdinky, která ze značné části určila její další putování, hraje James Franco. Nevím, kdo měl na starosti obsazení, ale nahradit původně zamýšleného (a bohužel v tu chvíli nedostupného) Juda Lawa právě nevýrazným Francem, navíc hercem o jedenáct let mladším než Nicole, to je šlápnutí do velbloudího dárečku. Veškerým motivacím jsou v tu chvíli podtrženy nohy a nezmění na tom ani další osudoví muži, které život Gertrudě poslal do cesty. Kartografická část příběhu je naopak pojata velkolepě, rozvláčně, ale o zásadních krocích slečny Bellové mnoho nepoví. Z větší části se totiž zabírají skály, duny a všechna další zákoutí, která poušť skrývá a Herzog tak nechává mluvit daleko víc obrazy než fakta. Cítím z toho věčné osamění, odstřižení se od normálního světa, blízkost jiného myšlení, které zkrátka nejde vysvětlit lidem, kteří tamní místa nezažili. Ale použít k tomu pokaždé jen krásnou hudbu na pozadí písečných dálav mi vzhledem k poutavému tématu přijde hrozně málo. (23.12.2020)

Není to Kidmanovic ďouče přece jen už trochu staré, aby i s těmi plastikami a botoxem běhalo po poušti? No, nebudu sžíravá. ______ Film začíná jako limonáda bohaté dědičky a prostého úředníka v Orientu. Pak se cosi stane a Kidmanová zbytek filmu projezdí na velbloudu a furt se s někým představuje. Fakt, ta se seznámila snad se všemi obyvateli pouště včetně pískomilů. Jinak totiž nedělá nic jiného. Místo archeoložky, etnografky a asi vůbec rázné a praktické ženy, kterou Gertruda Bell jistě musela být, aby to přežila, předvádí Kidmanová jakési vílovité stvoření, které by odfoukl první pouštní větříček. SHRNUTÍ: Chcete se podívat na 50 odstínů pouštního písku. (03.09.2018)

Tak si to rozeberme: "Film založený na životě a láskách Gertrudy Bellové..." - všiml jsem si dvou. Jedné nemile skončené a druhé, kterou stále odkopávala, protože "její srdce ještě nebylo připravené". Nějak mi ale nepřišlo, že by byly v něčem nějak významné. - "...anglické spisovatelky, archeoložky a kartografky..." - nic z toho ale ve filmu nebylo, sice to ona sama asi dvakrát řekla, ale nebýt to tady v popisku, myslel bych, že si to vymýšlí, protože k dané situaci se jí to hodilo. "...která na začátku 20. století zmapovala Irák a Jordánsko." - aha, ona ho zmapovala. Zvláštní, to taky ve filmu nebylo. Vlastně to je film docela o ničem. Blondýna se doma nudí a vyjede si na východ, kde zůstává a s pár araby po boku se courá okolím, setká se s pár šejky, kteří jsou všichni hrozně uvědomělí a na konci jí z nějakého z filmu zcela nevyplývajícího důvodu titulují nekorunovou královnou pouště, ač není jasné proč vlastně. Jestli ta ženy byla v jhistorii skutečně něčím významná, z tohoto filmu se to nedozvíte. Navíc mi v něm dost vadily ony "známé" herecké ksichty, jejichž camea asi měla přivábit víc diváků, jenže svou přítomností spíše rušily, než že by filmu jakkoliv pomáhaly. Špatný film s ještě blbějším uřvaným hudebním podtextem titulků v dovětku o jejích osudech, to už jsem musel vypnout zvuk. (05.03.2016)

----- "Poprvé v životě vím, kdo jsem. Mé srdce nepatří nikomu jinému než poušti." ----- Poušť na ní NEZBYLA - nebyla pro ni jediným možným východiskem. Mohla pěkně sedět doma, ve své zlaté kleci, vyplakat si oči - a smířit se s osudem. Ale ona si poušť VYBRALA ... jako svůj osud. Nebála se jí - čeho by se měla bát ... po tom, co ji potkalo ? Brala ji jako přítelkyni, krásnou a proměnlivou, snad trochu rozmarnou, ale věrnou - až za hrob. Příběh Gertrudy Bell je možná až příliš vyplněný překrásnými a nekontroverzními obrazy - a vypjatými situacemi šetří jako pověstným šafránem, nicméně patrně právě díky svému přístupu dokáže vykouzlit doslova omamnou exotickou atmosféru. P.S.: Vyprávění vychází z reality. (07.01.2020)

Druhá promarněná šance pro Herzoga – po tomhle už jich ode mě víc nedostane. *** Gertrude Bell byla pravděpodobně velmi pozoruhodná osoba a mohla z ní být dobrá látka pro kvalitní životopisný film, kterého jsme se ale od Herzoga nedočkali ani omylem. Člověk by - padesát let po Leanově Lawrencovi z Arábie - přece jen čekal, že laťka bude nastavená mnohem výš. V Herzogově arogantním, povrchním, hloupém a urážlivém díle nicméně jen přes dvě hodiny sledujeme vždy čistě vymydlenou Nicole Kidman, kterak se ladně pohupuje estetickou krajinou na stejně čistě vymydleném velbloudu a kterak osudově upírá své modré oči v mléčné tváři na každého muže, kterého jí přihraje banální scénář a který jí řekne nějakou lichotku, usmívá se nebo se tváří významně a vždy u toho vzdychá s pootevřenou pusou (téměř není záběru, kde by udržela rty semknuté) a nechává si dávat dary a skládat poklony. I po třech týdnech věznění má vlasy jako z reklamy na šampon a šaty i pleť zářivě čisťounké, a místo aby si na plátně skutečně zjednávala respekt a s respektem se snažila proniknout pod povrch a porozumět dění kolem sebe, jen se provokativně nakrucuje, usmívá a zírá – a stejně jako ona ani divák nemá šanci z filmu cokoli z blízkovýchodního dění té doby a role Gertrudy Bell v něm pochopit... Je např. dokonale výmluvné, že veškeré repliky pronesené v jiném než anglickém jazyce se tu ani nepovažují hodné překladu, Kidman se u jejich pronášení prostě jen tváří významně a divákovi, který přece také nepotřebuje ničemu rozumět, to má jen polopaticky ilustrovat, že Bellová hovořila místními jazyky. (Až to připomíná cimrmanovské dokazování, že světlo je rychlejší zvuku.) *** Stačí trochu zagooglit, aby bylo jasné, že skutečná Gertrude Bell nebyla tak okatě půvabná, vymydlená a naivní a cestu k porozumění beduínům a blízkovýchodní politice si vyjednávala složitěji a mnohem originálněji, např. mnohem častěji přes ženy politicky vlivných mužů v pozadí než přes muže-panáky, kteří by jí jen trapně padali k nohám, žádali si ji do svého harému či se jí podbízeli i před zraky vlastních manželek... *** Ostatně např. v době, kdy se setkala s 16letým emírem z dynastie Rašídů, jí už bylo 45 let, a v době, kdy se dozvěděla o smrti podplukovníka Doughty-Wylieho, 47 let. *** Herzogův film je nejen dokonale antifeministický, protože Bellovou předvádí jako zjednodušenou vzdychající naivní krasotinku propadající tragickým romantickým aférám, jejíž úspěchy dosahované v arabské poušti, v evropské politice nebo ve velehorách zřejmě nestály žádné úsilí a na rozdíl od jejího půvabu jsou nehodné zobrazení, ale navíc uráží i všechny diváky, kterým nestačí koukat se na plakátově hezkou tvářičku v cizokrajných kulisách. Uf. *** (Na B12, 2. 4. 2024.) *~ (03.04.2024)