Není čas zemřít

Bond nikdy nebyl progresivní ve smyslu, že by utvářel trendy či přicházel s čímkoli novým, a série s Craigem v tomto ohledu nikterak nevybočuje. Nejmarkantněji se to projevuje v akčních sekvencích, kde nenajdeme nic vyloženě průkopnického či nevídaného (oproti konkurenční sérii "Mission: Impossible"). Bondovská akce přejímá a velmi dobře aplikuje aktuální trendy ustanovené jinými filmy - počínaje "Casino Royale" s jeho úvodní sekvencí navazující na dobovou módu parkourových filmů přes bourneovský formální chaos v "Quantum of Solace" až po zdejší schodišťovou jednozáběrovku ve stylu "Atomic Blonde". A stejně je to i se vším ostatním, včetně (socálně)mediálního humbuku kolem nahrazení Bonda ženou. Tvůrci franšízy si uvědomují rozporuplnou pozici Bonda v současném kulturním světě, kde se více vyzdvihuje progresivnost, emancipace a reprezentace, a proto její reflexi zapracovali do vyprávění uvnitř i kolem filmu. Určitě stojí za to vyzdvihnout posun v rámci franšízy, kde tentokrát poprvé zcela absentuje okatá objektivizace i potřeba rozporovat či alespoň komentovat, zda ženské postavy mohou být stejně schopné jako mužské (čímž se vyznačoval první emancipační díl "Zítřek nikdy neumírá", ale i craigovský "Skyfall"). Jenže ve výsledku stejně oproti všem těm progresivním prvkům v "Není čas zemřít" převažují tradiční koncepty a celý film v jádru zůstává povážlivě opatrný a zpátečnický. Jako protipól stačí připomenout, jak s ikonickými postavami či franšízami pracovaly obrazoborecké a opravdu progresivní filmy "Šílený Max: Zběsilá cesta" či "Blade Runner 2049". V porovnání s nimi tvůrci Bondovi i jeho divákům jejich fantazie a ideály nejen že neberou, ale nadále je utužují. Ačkoli film sympaticky přiznává, že tento svět už nepatří pouze mužům, stejně se celý nadále točí kolem Bonda. A tak všechny ženské postavy nakonec bez debat vyklidí prostor, aby hrdina mohl vyniknout a odejít s velkou akční i emocionální parádou. Při tom Bond zůstává hrdinou postaveným na mužských mýtech výlučnosti, předurčenosti a nenahraditelnosti. Sice kolem něj padají různé připomínky, že ikonické kódové označení už nepatří jemu. Ale buďto to sebevědomě přejde slovy, že je to "jen číslo", nebo mu stejně ostatní řeknou, že pouze on zůstává jediným, kdo si ho zaslouží. Přes všechnu široce deklarovanou, ale reálně povrchní emocionální hloubku zůstává Craigův Bond v jádru boomerskou figurou. Sice zpřítomňuje měnící se svět kolem jemu podobných vyznavačů starých pořádků, ale současně jim zhmotňuje sen, že oním světem mohou projít s grácií, hlavou vztyčenou a ještě po nich budou všichni ronit slzy. Nepřekvapivě pak loučení s jedním představitelem Bonda nápadně kopíruje loučení s první generací marveláren, která také začala s příslibem relativně svěžího náboje a skočila jako uslzené taťkovo kino. Je logické, že se každá franšíza vyvíjí se svým dobovým publikem. Přesto mě fascinuje, že Craigovy bondovky pro řadu diváků zjevně úspěšně humanizovaly figuru, která prapůvodně vznikla jako campově přemrštěná karikatura, jíž ale v jádru stále zůstala. Já mu ty "emoce" bohužel nikdy nevěřil a přišlo mi to ve své kašírované zasmušilosti spíš úsměvné. PS: Nafouknutou habaďůru kolem toho, kdo může být 007, výmluvně zesměšňuje už "Casino Royale" (1967) svým trailerem. (02.10.2021) (méně) (více)