Jak dostat tatínka do polepšovny

Tohle byl největší gól Poledňákové, jaký mohla dát. Nejen, že nám přesně ukázala, jak vypadá správná rodinka, jaké kejkle se v ní dělají, jak ovládají děti rodiče a rodiče děti, ale ještě ke všemu to má takový humorný potenciál jako žádný jiný film s dětskými hrdiny. Od začátku dokonce se totiž budete smát, řvát smíchy či jen poťouchle usmívat, protože vám ty scény připomenou nejen váš život. Já vím, chudinka, šimpanze by chtěl, aby se nám mohl v pokoji houpat na lustru! (23.11.2010)

Když přirozenou cestou odezněl hodnotový úhor tvrdé normalizace první poloviny sedmdesátých let, začala se spontánně prosazovat potřeba lehčích, oddechových děl "socialistického realismu"; režim, který se snažil přesvědčit sebe i veřejnost o svém úspěchu a vážnosti, se nestavěl proti. Naopak. Poledňáková se svými projekty přišla jako na zavolanou; přitom se jí podařilo víc než překonat původní předsevzetí a do velmi volného cyklu její tvorby dostat neopakovatelnou osobnost Tomáše Holého, jehož kultivované uličnictví si oblíbil a oblibuje snad každý. Skutečnost, že Poledňákové tvorba má i svůj společenský náboj (osud osamělých matek a jejich enormní úsilí o vychování běžně se v populaci vyskytujících dětí z neúplných rodin a naopak existence bariér usilujících o eliminaci těchto snah), partnerské jiskření muže, který dospěl čerstvě z adolescentnosti ke skutečně "dospělému" otcovství, aniž o tom věděl, z rozverné komedie činí dílo s podstatně většími ambicemi i poselstvím. I po mnoha letech, která upustila od jeho premiéry, si TATÍNEK uchovává svou svěžest a čerstvost. Zřejmě i v mladé a nejmladší generaci, která si ho cení především pro rozvernost, v níž jakoby se hlásila ozvěna příští doby: Ať už je z hlubin světa vyloveno cokoliv, zaslouží si to úctu a uznání, pokud v tom lze nalézt lidství, mravní zodpovědnost a uměleckou nápadidost, která si nemusí za každou cennu libovat v neskrývané negaci své neopakovatelné situace. Naopak: podle svých možností ukazuje tato pozitivní orientace dál, výš, rychleji. Ano, i to je poselství, i to je hodnota, která je něco víc než slepá ulička konzumentství naší současnosti; dnešek, který - ještě prožíván - se mění přímo před očima ve svůj opak předvídatelného, zřejmého, konformního, nudného. Se zahozeným snem, s rezignací na třeba i nevyslovitelný ideál a tužbu. (25.03.2008)

Včera jsem si naordinoval k vínečku Jak dostat tatínka do polepšovny, abych zavzpomínal na doby, kdy jsem jako malý smrádě naprosto nekriticky miloval Janičku Preissovou, kterou jsem považoval za největší kočku svý doby. Ovšem pak jsem si začal lámat hlávu čím to, že Maruška Poledňáková dokázala dřív natočit rodinou komedii, kde jsem si našel to svý před třicetilety a našel jsem si ho i včera. Dokázala natočit film, ke kterýmu si může bez obav sednout opravdu celá rodina a každej se bude bavit a cítit dobře. Dokázala do svých filmů vybírat sympatické a kvalitní herce,dopřávat jim stovky krásných slov na dialozích, navodit příjemnou atmosféru letních dnů. Dokázala natočit bijáček ke kterýmu se vždykcy budu rád vracet. To všechno Marie Poledňáková dokázala. Tak sakra proč se člověk na její poslední filmy bojí koukat s plným žaludkem ? (27.12.2012)

Vasek uz nasel sveho tatu a zacinaji letni prazdniny, Rodinka se vydava na kole za Lubosovym otcem, tedy Vaskovym dedeckem. Vasek ma velky sem, chtel by se stat horolezcem jako jeho tata, ale jak se jim muze stat kdyz tam nejsou zadny skaly? Ale jen do te doby nez jedou na kole do vesnice na nakup a cestou to je sama skala. Vasek tatu ukeca aby si na skalu sli aspon sahnout a v ten moment je o dobrodruzstvi a komicke scenky postarano. (14.05.2024)

Ako malému chlapcovi sa mi táto rodinná komédia nezdala ničím zaujímavá a už vôbec nie vtipná. Ale po rokoch som jej (náhodou videné v telke) dal znovu šancu a uznávam, že to má svoje šibalské kúzlo, minimálne z pohľadu dospelého osadenstva vo filme. A malý hrdina, ktorý mi síce nepríde dvakrát sympatický, má/mal herecký talent. (27.12.2016)