Tygr a drak: Meč osudu

Tygra a Draka si určitě pamatujete. Dodnes čouhá z celé řady filmů, které inspiroval svým oscarovým a finančním úspěchem, dokonce se distancuje i od přebarvičkovaných eposů Zhanga Yimou. Ang Lee si totiž svou poctu wuxia filmům z padesátých a šedesátých let natočil hodně osobitě, spíš jako komorní čínskou tragédii vyzdobenou akčními scénami. Není divu, že byl evropský divák trochu vyděšený z postav doslova vlajících ve větru, bojujících spíše s vnitřními než vnějšími démony. V Číně snímek paradoxně vyhořel, protože v něm převážně hongkongští herci nepříliš zdatně recitovali dialogy v mandarínštině, a také proto, že šlo o velmi stylizovanou poctu tradičnímu žánru, nikoliv o jeho přirozenou extenzi. A vida, po dekádě a půl se Tygr a drak vrací. Tentokrát se mu posmívá celý svět, protože dlouholeté pokusy o pokračování nakonec finišují svou pouť u Netflixu, který snímek natočil se západním štábem v kulisách Pána prstenů a trestuhodně v anglickém znění. Tygr a drak byl poctou žánru, jeho pokračování je pak poctou Tygrovi a drakovi. Z téhle věty už určitě cítíte jistou degradaci nebo minimálně odklon. Obsazení slibuje poměrně dost - neznámí mladí herci jsou jištěni Michelle Yeoh a Donniem Yenem, v roli záporáka se objevuje Jason Scott Lee (naštěstí jen sporadicky), ale z dalších klíčových postů je cítit, že tu půjde spíše o nápodobu. Tedy snad s výjimkou toho nejvyššího. Jméno Yuen Woo-Pinga doma v Asii něco znamená. Režijně je sice jeho filmografie o dost slabší než pokud jde čistě o orchestrování akčních scén, ale vzhledem k tomu, že dělal choreografii na původním filmu, máme tu alespoň symbolické pojítko. Nebudu vás dlouho napínat, Meč osudu má skutečně blíž Pingovu Zrození legendy než k prvnímu Tygru a drakovi. A vlastně to dává smysl. Scénář se sice snaží kopírovat linii Angova filmu a docela úspěšně se mu podaří vklouznout do původní mytologie, prim tu ale hrají akční scény a bojový styl, který nastolil předchozí snímek. Pokud vám naskakují osypky ze jmen jako Sněhobílá váza, Mlčenlivý vlk nebo Ohebná poštolka (dobře, to poslední jsem si vymyslel) a máte vyloženou averzi na létání vzduchem, pak se rovnou můžete sebrat a jít o recenzi dál. Pingův styl ve dvojce je sice tvrdší a dynamičtější než v Angově filmu, ale zároveň ctí původní "flow". Někdo by mohl mít pocit, že už díky výměně Donnieho za Chow Yun-Fata, který měl kung-fu "jen" naučené, se akční scény posunou dál, ale hlavní hvězdy už mají pár křížků a v mnoha soubojích je vidět, že jistota jako zamlada trochu chybí. Což zamrzí, protože ti mladí tu hrají nezkušené cucáky, kterým to stařešinové musejí natřít. Situaci nezachrání ani Jason Scott Lee, který je podivně nafouklý a pouští hrůzu spíše ochotnickým způsobem. Ceny za nejlepší bitky roku tedy Ping letos neposbírá, ale to neznamená, že nemá nápady a drajv. Duel na zamrzlém jezeře je skvělý a celý ten svět krasopisně pojmenovaných bojovníků, jejich unikátních stylů a zbraní, má potenciál vás znovu po letech oslovit. A to je jedna z hlavních deviz celého snímku. Meč osudu totiž nechce být dalším béčkem, ve kterém se to jen bezhlavě mydlí. V podstatě všechny hlavní postavy, kterých je skoro tucet, mají nějaký milostný nebo rodinný problém. Až máte pocit, že si scenárista musel dělat nějaké diagramy, aby nedocházelo ke skoro až telenovelou smrdícím odhalením. Všichni všechny znají a kdo není něčí bratr nebo sestra, ten jistojistě zemře. Neměl bych si z toho dělat legraci, když podobným neduhem trpí třeba i Star Wars, ale tady to na ploše relativně skromných sto minut působí opravdu až příliš nuceně. Takže abychom si spočítali technické a umělecké skóre od rozhodčích. Akční scény jsou parádní, ale už to není ono. Vizuál má novozélandský instagramový filtr a levné CGI (to ovšem u čínských produkcí zůstává tak nějak standardem), herci jsou slušní, dialogy šustí papírem a hudba spolu s kamerou jsou spíše snaživými imitacemi. V přímém souboji s Tygrem a drakem je to prohra, ale to je neférové srovnání. Meč osudu je totiž sám o sobě velmi stravitelnou čínskou pohádkou o dobru a zlu, lásce až za hrob, mocném nefritovém meči a bandě hrdinů, která obývá svět s potenciálem na deset dalších filmů. A ačkoliv tahle produkce nezanechá výraznější chuťový ocas nebo snad touhu po opakovaných zhlédnutích, rozhodně nejde o mezinárodní ostudu, zvlášť když si film pustíte v čínském znění (alias dabingu), které mu notně přidá na autenticitě. Má větší ambice než shaolinské béčko vysílané po půlnoci, ale zároveň mu musíte tak trochu odpustit jeho urozený původ. Pak možná budete překvapeni s jakou lehkostí se přehoupnete i přes těch průměrných 60%. (28.04.2017) (méně) (více)