Winnetou und Shatterhand im Tal der Toten
L'uomo dal lungo fucile
The Valley of Death
Winnetou a Old Shatterhand v Údolí smrti
Winnetou and Shatterhand in the Valley of Death
Režie:
Harald ReinlKamera:
Ernst W. KalinkeHudba:
Martin BöttcherHrají:
Lex Barker, Pierre Brice, Ralf Wolter, Karin Dor, Eddi Arent, Rik Battaglia, Vladimir Medar, Vida Jerman, Branko Špoljar, Sime Jagarinac, Ilija Ivezič (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Nebojácný náčelník musí zabránit, aby do rukou banditů padl dopis, jenž obsahuje cestu k ukrytému zlatu... Vinnetou se pokouší pomoci svému příteli majorovi Kingsleymu, ale nedokáže již odvrátit jeho smrt. Kingsley ještě stačil před bandity ukrýt vůz naložený armádním zlatem a odeslat dopis naznačující jeho polohu své dceři Mabel. Ta se s pomocí Old Shatterhanda vydává očistit otcovo jméno, neboť zvěst o jeho skonu se nedostala na velitelství, kde naopak předpokládají, že major se zlatem zběhl. V patách se jim vydávají bandité, kteří mají majora na svědomí a brousí si zuby na kýžené zlato... Chronologicky naprosto poslední film z klasické řady mayovek vznikal již poté, co producent Horst Wendlandt, jenž celou sérii započal a je podepsán pod většinou snímků zasazených na Divoký západ, ohlásil konec série filmů s Vinnetouem. Situace využil konkurenční producent Artur Brauner ze společnosti CCC-Film a coby samozvaný spasitel vinnetouovek se rozhodl znovu shromáždit hlavní hvězdy s cílem navázat na dávno minulý úspěch. Vedle Pierra Brice a Lexe Barkera se tak před kameru vrátili také Karin Dorová, Ralf Wolter, Eddi Arent i Rik Battaglia. Na režisérskou stoličku byl znovu povolán Harald Reinl, režisér čtyř nejslavnějších titulů série. Brauner původně zvažoval možnost točit film v koprodukci s Rumunskem, ale nakonec zůstal věrný Jugoslávii a využil řadu ikonických lokací přítomných již v předchozích filmech. Po dokončení prací v Jugoslávii dokonce zafinancoval krátké natáčení v USA, kde Harald Reinl za užití dublérů pořídil několik záběrů v Grand Canyonu. Paradoxně tak je Vinnetou a Old Shatterhand v údolí smrti jedinou z klasických mayovek, která obsahuje scény americké krajiny. Nicméně ani to nepomohlo obnovit zašlou slávu, a snímek tak zůstal posledním titulem série. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (194)
Plukovník Kingsley byl pověřen převozem armádního zlata do bezpečí. Po cestě je ale napaden bandity, ale naštěstí stihne zlato ukrýt a po Vinnetouovi poslat dopis své dceři Mabel, než sám hrdinně zemře. Posmrtně je ale obviněn ze zpronevěry, leč Mabel za pomoci Old Shatterhanda a Vinnetoua je rozhodna bránit čest svého otce, ať to stojí co to stojí. Bandité se ale vidiny snadného zisku nevzdávají... Poklad na Stříbrném jezeře po stopadesáté první. Ano, tento film není ničím jiným, než sprostou kopií původního Pokladu - nepřináší do celého prostředí vůbec nic nového (dokonce i konec jako by z původního filmu vypadl). Bohužel se ale vytratila zábavnost původního snímku, ale možná je to tím, že už jsem o hezkých pár let starší, a indiánky mně už tolik neberou. A možná je to taky tím, že tento film moc zábavný není. Po herecké stránce nemám co vytknout, pro Lexe Barkera a Pierrre Briceho jsou toto životní role, a i v tomto filmu ukazují, že pokrevní bratři nebyli jen na plátně. Ostatní mne lehce zklamali, Sam Hawkins ani Lord Castlepool už také ze svých vtipů nějak vyrostli... ()
„Tedy past!“ Ak nerátame zabudnutý seriál z roku 1980 a absurdný sequel Winnetou sa vracia z roku 1998, tak historicky posledná winnetouvka s Pierreom Briceom. Samozrejme tu má za parťáka verného Old Shatterhanda a nechýbajú ani dve obľúbené staré komické postavy – Sam Hawkins a lord Castlepool (tentokrát nezberá zážitky, ani motýle, ale bylinky). Scenár je príjemne priamočiary a jednoduchý a finále sa odohráva na mieste s desiatkami reálnych živých hadov, za čo automaticky a bez reptania dávam pár bodov k dobru navyše. ()
Symbolické rozloučení na sto a jeden způsob. Harald Reinl se nemohl dívat na to, jak jím započatá série končí a rozhodl se dát zlatému a neopakovatelnému období filmových Mayovek ještě jeden kousek. Vždyť poslední dva filmy, které diváci viděli, byly roku 1966 nepříliš povedená Apanači a ostudný Old Firehand. Proto se za kameru musel postavit právě Reinl a stvořil film, který dal divákům všechno, co měli nejradši. V hlavních rolích zbožňovanou dvojici, která se jako v nejlepších filmech velmi efektně tahá z bryndy, oba vtipné sidekicky i hudbu Martina Böttchera. Když pak jako hlavní ženská postava září Karin Dor a jako záporák brojí tradičně krvežíznivý Rik Battaglia, není co dodat. Je to právě Údolí smrti, které je v mých očích kvalitou nejblíže zlaté čtveřici. Ta iluze "řadového" dobrodružství pokrevních bratrů totiž nikdy předtím nebyla takhle blízká a za to můžu připsat zásluhy právě panu režisérovi. Po letech jsem navíc konečně přivykl odlišnému dabingu a naopak na mě působí s ještě větší nostalgií. Sedmdesátiletý Vladimír Ráž snažící se udýchat srdnatého Old Shatterhanda mě zkrátka k zbláznění dojímá. ()
Jsem moc rád,že se tvůrci rozhodli natočit ještě jednu mayovku. Aspoň tím částečně napravili předchozí dva průšvihy. Sice nedosahují kvality těch nejlepších mayovek, ale jako rozloučení s hlavní dvojicí, je to dostačující. Jinak je jasně vidět, že tvůrcům již došli nápady, protože minimálně u poloviny scén jsem měl pocit, že se dívám na slabší odvar Pokladu na Stříbrném jezeře se špetkou z Vinetoua. ()
Když u kormidla nestál Harald Reinl, bylo takřka s železnou pravidelností zle. Po úspěších „slavné čtyřky“ chtěl každý trochu toho zlata ukousnout a mayovky vznikaly bohužel jak na běžícím páse. Narychlo splácané, bez podpory alespoň průměrného scénáře a především bez kouzla a náboje těch příběhů, které jsme v dětství mlčky hltali. Reinl přesto ještě jednou naskočil do sedla, a i když chronologicky patří „údolí smrti“ jinam, tak naposledy (před brzkou smrtí) využil služeb Lexe Barkera. Ten coby Old Shatterhand znovu brázdí prérie se svým pokrevním bratrem, aby mohli znovu vyškolit hordu nebezpečných banditů, kteří potřebují pár dobrých rad o právu a spravedlnosti. Vrací se i dobře známý záporák s tváří italského herce Rika Battaglia, osudová kráska Karin Dor, krásné exteriéry i trochu jiná hudba Martina Böttchera. Tenhle souboj dobra a zla samozřejmě zdaleka oné čtyřce nekonkuruje, ale lehká nostalgie tam i tentokrát přeci jen zůstala. PS: Vladimír Ráž zní jinak, ale nakonec to se ctí udýchal. ()
Reklama