Noční jízda

Tenhle film má hodně společného s Taken a je to krásná a uklidňující, téměř konejšivá, oblažující a ozdravná (a výborně nasnímaná) podívaná na člověka, který se nenechá vyvést z konceptu a v komplikované situaci, kterou ve slabé chvilce zapříčinil, nezmalomyslní, rozhodnutý provést všechny zúčastněné v klidu zdánlivým konfliktem tak, aby se nic důležitého nepokazilo a zpětně si nikdo nemusel nic vyčítat. *** Je to nutně osamělý one man project, který svou povahou připomíná sebedisciplinovanost v životech velikých státníků (či stavitelů), kdy se jako metr za metrem dobývaný tunel prosazuje ve složité situaci jedna starající se, pečující a nesobecká lidská vůle proti hysteriím a strachům obyčejných lidí, klidná a rozumná, která se dokonale soustředí na to, aby se něco velikého podařilo, aniž by to zhatila něčí malichernost a aniž by se zhroutilo něco jiného. Jelikož vidí, že za určitých podmínek a s vypětím sil je to proveditelné, stává se z toho jediná možná cesta, po níž se vydává... Bez prodlevy krok za krokem zpracovává veškeré parametry, překážky, vyhodnocuje, co se skutečně musí vyřešit akutně (nejde přes mrtvoly, to je důležité, cílem není postavit budovu ani zajistit co nejklidnější podmínky pro porod dítěte ani zachránit před rozpadem vlastní rodinu, ale zařídit, aby se povedlo všechno společně, aby jedna záležitost svým průběhem neohrozila ty ostatní), nenechá se strhnout afektem a jedná tak, jak je v danou chvíli jedině potřeba, aniž by podléhal chvilkovým slabostem a citovému vydírání svých blízkých. Hořkosladce mi to připomíná jediný možný způsob mého vztahování se ke světu a vlastnímu životu. *** Nad filmem mi chvíli visela i pátá hvězda, mj. za ten hravý tah s taxíkem, marginálii, která odhaluje o chytrosti a propracovanosti snímku a kvalitách hlavní postavy víc než celá základní osnova. (Přiznám se ti rovnou. Pil jsem moc na to, abych sednul za volant. -- Tak... tak tam za nima poběžíš! --- [Cože? To už je přehnaný, ne? Přece by mu řekl, aby si vzal taxíka?] Cože? Poběžím? Ty jsi magor. Ani mě nenapadne... --- JO, poběžíš, poběžíš! Musíš. Ale jsi opilej, tak poběžíš úplně jako děcko, jako vítr... ... --- --- Tak jsem tady, juch, já fakticky běžel, hehe, a představ si, že mě cestou málem přejel nějakej podělanej taxík! -- Zníš, jako že jsi vystřízlivěl :) [Jo, ahááá! Čili nápad s taxíkem zavrhl hned v první vteřině, a takhle vyřešil několik problémů najednou: chlapa, na kterým všecko záleží a který se mu opil, jednak vytrestal, jednak nadchl a odměnil, a přitom zařídil, aby se mu zase vyčistila hlava... v tý jediný odmlce v telefonním hovoru, než s tímhle bravurním komplexním řešením situace přišel, mu došlo všechno - i to, že musí znít bláznivě a nadšeně a idealisticky a magorsky, aby toho chlapa ani nenapadlo, že by si prostě mohl vzít taxíka, a zároveň mu tu těžkou šichtu na cestě k zázraku ozvláštní a ozázrační atd. etc.] *** Nepříjemně strojeně, divadelně, vynuceně a mechanicky ale působily ty vypjaté pasáže hovorů s mrtvým otcem, ve kterých nám hrdina vysvětluje svoje motivace, přestože to přece nebylo ani potřeba, ani záhodno. A také s tím ustřiženým koncem si to trochu zjednodušili, nejde o to, že nepotřebujeme vědět, jako to na které frontě dopadne, ale o to, že se nám příliš polopaticky zdůrazňuje, že na tom nezáleží. Jinak je to svěže střižené dílo s opojně čistou vizualitou i silou člověka na existenciálním tripu, které originálně rozšiřuje koncept roadmovie. (09.10.2014) (méně) (více)