Symfonie strachu

Když pominu podobnost čistě náhodnou s Telefonní budkou, tak mě iritovala hlavní zápletka s klavírem. Jeho využití zemřelym majitelem mi přišlo poměrně bizarní a už vůbec jsem nedokázal pochopit, proč záporáci zvolili zrovna tenhle způsob, jak dosáhnout svýho cíle (o čemž ironií osudu v jednu chvíli zapochybuje i jeden ze záporáků). Protože těch jinejch a míň komplikovanejch způsobů se nabízelo hned několik, přičemž by k nim ani nepotřebovali klavíristu. A závěrečný rychlý zotavení Selznicka nebo funkčnost zdemolovanýho klavíru snad ani komentovat nebudu. Kdyby šlo o čistě originální námět, dal bych s klidem o hvězdu víc, takhle ale za množství logickejch kiksů (a že jsem schopnej leccos odpusit) zustanu u dvou silnějších hvězd. (04.01.2020)

No jo, někdo si chtěl zkusit opajcnout Hitchcocka, to napětí se zazněním činelů, jenže se sám svázal tím, že pianista moc od piána běhat nemůže, aby se někde akčně snažil bojovat proti skrytému protivníkovi. A tak je z toho prostě jen koncert, pro někoho nudný, kde i přes tak jednoduchou, a v podstatě blbou zápletku, se člověk občas diví některým ne zrovna smysl dávajícím věcem. Navíc je to celé uměle natahované, viz první půlhodina, než se vůbec něco začne dít, a pak vše skončí strašně rychle. Poslední pointa se pak dala čekat, ale celkově je nic moc. (30.12.2014)

Elijah Wood táhne tento napínavý thriller, který bohužel neustojí své zakončení zcela se ctí, ovšem stále jde o zajímavý experiment, který z celkem velké části vychází zejména díky netradičnímu prostředí a napínavě rozjetému příběhu, který se bohužel na konci tvůrcům trošku rozpadne pod rukama, díky čemuž se film do zlatého fondu kinematografie nezapíše, ale už kvůli pár napínavým momentům spojených s hudbou stojí za to se na film podívat. (04.03.2018)

Scenárista zřejmě viděl TELEFONNÍ BUDKU a bezprostředně poté ho přítelkyně vytáhla na koncert klasické hudby, který ho moc nebavil a tak na něm popustil uzdu své fantazii. Bohužel ji na jednu stranu popustil až moc (zápletka je tak přitažená za vlasy, že film prostě nelze brát vážně), na druhou stranu málo (ohrané zvraty), takže režisér i kameraman se mohli snažit jak chtěli, ale bojovali předem prohraný boj s těžce béčkovým scénářem. (02.05.2014)

Velmi zajímavý náměť, jehož provedení ale s přibývajícími minutami stále více sklouzává k parodii a který by dopadl mnohem lépe jako krátkometrážní film. (Následuje drobný spoiler.) Takže slavnému klavíristovi někdo popíše noty, běhá mu po těle červeným laserem, baví se s ním přes naslouchátko v uchu, nechá ho odejít z jeviště. A to vše během koncertu, který sledují stovky lidí. A nikdo si ničeho divného nevšimne. Vážně? (07.07.2014)