Nebraska

Neexistuje nic běžnějšího, než když si muž na stará kolena uvědomí, že celý život promrhal uvězněný pod pantoflem a že každý den lituje momentu, kdy své protivné a vrásčité manželce řekl ano. Ale to je jen první z mnoha přirozených životních motivů, které Nebraska tak krásně, vtipně a dojemně líčí. Snad poprvé se stalo, že Američané zvládli naprosto bezchybně zpracovat příběh, který je svými myšlenkami typický spíše pro klasickou českou tvorbu - svérázná rodinka plná charakterových kontrastů, malicherných sporů a majetkové závisti je však zásluhou skvělých civilních herců (mrzí mě, že Dern na toho Oscara asi nebude mít šanci), skvostných dialogů a účinně znázorněných emocí mnohem více sympatická a zábavná než všechny Homolkové a Škopkové dohromady. Černobílá výprava je sice jen trochu nadbytečná artová vložka, ale jinak jsou oscarové nominace absolutně na místě. 90% (23.02.2014)

Každý rok se najde nějaký film, který je nominován na "prestižní" cenu hollywoodských velikánů Oscar, jehož nominace je mi čirou záhadou. Měl jsem za to, že takovou cenu získávají jen filmy opravdu výjimečné. Nebraska je sice v mnoha ohledech výborný film, který řeší tolik oscarových momentů, ale v tomhle podání je to opravdu nuda. A těch několik úsměvných momentů tomu nepomůže. (15.02.2014)

„He just believes stuff that people tell him“ Nejenže Nebraska otázky života a smrti nezjednodušuje a neservíruje v sentimentálním balení jako Děti moje, v podstatě je antitezí Payneova předchozího filmu. Bez pohledných herců, hřejivých barev a nepatřičného optimismu. Věcná a bez sentimentu. Stejná jako Woody. Nebraska je intimní, melancholickou dvougenerační road-movie. Ne zcela bezvýchodnou a humoru prostou, nicméně prostoupenou pocitem stesku. Stesku za opravdovými hodnotami a upřímnými mezilidskými vztahy. Je otázkou, zda si hledáním ztracené společné řeči (což se projevuje například neporozuměním vtipům toho druhého) otec a syn nekompenzují, že selhali na většině ostatních front (vztahy se ženami, kariéra). David by se rád vyrovnal otci, jenomže není v čem. Pokud tedy nechce stejně jako on přijmout bar za své přirozené prostředí a vlašku whisky za svého nejlepšího kámoše. Oběma je vlastní neambicióznost, která nakonec alespoň Davida, možná pod vlivem zjištění, že je nositelem určitého rodinného odkazu, vyprovokuje k vybočení z cesty věčného loosera. Neuspěchané tempo a strohá forma jsou v dokonalém souladu s neakčními postavami příběhu a s prostředím, v němž se zastavil čas (také díky nemoderní výbavě bytů a prostému oblečení postav nepůsobí film současně). Payne nechává záběry doznít, nikdy prudce nestříhá, používá pomalé prolínačky a statické kompozice, často vtipné tím, jak mnoho je v nich objektů a jak málo pohybu (bratři sledující televizi). Inspirován režiséry klasických westernů (jmenovitě se hlásí k Mannovi), využívá vysoce kontrastní širokoúhlou černobílou kameru k zachycování obrazů jak poetických (panorámata krajiny), tak naturalistických (zašívání hlavy) a ve výsledku se mu daří podat mnohovrstevnatý portrét konkrétní doby i místa. Z amerického středozápadu sám Payne ostatně pochází, díky čemu není jeho líčení povah tamějších lidí jednostranně jízlivé a výsměšné, ale zohledňuje také ekonomické faktory, ač – pravda – ne dost, abychom dostali příležitost stranit některé z vedlejších postav. Film poněkud rozporuplně vyžaduje soucit s dvojicí průměrných Američanů, zatímco chování mnoha jiných průměrných Američanů ironizuje s kousavostí vlastní Payneovým raným filmům. Proč by měli být zrovna Woody a David hrdiny, kteří navzdory místnímu předurčení dokázali převzít režii nad vlastními životy? Inu, třeba proto, že je hrají dva herci, kterým zkrátka věříte. Od úsměvně trpkého začátku až do trpce úsměvného finále. 90% (11.04.2014)

"Nepotřebuje pečovatelskou službu. Musí mít pro co žít." Černobílá cesta nevrlého Woodyho za "vyhraným" miliónem a odcizeným kompresorem měla něco do sebe. Pro mě však byla příliš dlouhá, obsahovala příliš "nezávislých" pohledů do prázdna, tupých bratranců a velmi nepříjemnou manželku Kate. Při poslechu jejích mouder jsem se hned chtěl opít. Jako Woody. Najednou jsem mu rozuměl a jeho triumfální jízdu městem jsem si nakonec užil, ale až budu v důchodu, tak mi mou výhru musí přinést až do postele. Sorry Woody, já nikam nejdu. (14.08.2018)

Ze začátku jsem se s cítěním filmu vůbec nemohl sžít a dokonce mě snad poprvé v životě napadlo, že by snad bylo lepší, kdyby místo té černobílé byla barva. V polovině jsem si ale najednou uvědomil, že mě Nebraska opravdu baví, a že celý příběh, který se pohybuje někde mezi fraškou a dramatem, prožívám, a že se ta černobílá krásně vyjímá (ostatně jako u každého černobílého filmu). A že je Nebraska takový zvláštně krásný film. 8/10 (05.03.2014)