Nebraska

Trochu o stárnutí, trochu o smutnění, trochu o rodině. A vzhledem k houpavému indie duchu vlastně tak trochu o ničem. Herecky je sice Nebraska zvládnutá na jedničku, ale režisérský rukopis Alexandera Payneho se projevuje tím samým, co mě kdysi nepříjemně zaskočilo u Bokovky a dvě oscarové sezóny zpátky zklamalo u Dětí mých. Chvíli se totiž vypráví ničím nepřibarvená story ze života obyčejných lidí, aby se následně začalo klimbat v nadnesené náladě lásek, tužeb či nostalgie. A několikrát dokola. Takové snění a střízlivění asi dokáže leckoho uspokojit, což vlastně docela dobře chápu. Já se ale stejně jako u dvou výše zmíněných případů cítím poněkud ošizený. (21.02.2014)

„He just believes stuff that people tell him“ Nejenže Nebraska otázky života a smrti nezjednodušuje a neservíruje v sentimentálním balení jako Děti moje, v podstatě je antitezí Payneova předchozího filmu. Bez pohledných herců, hřejivých barev a nepatřičného optimismu. Věcná a bez sentimentu. Stejná jako Woody. Nebraska je intimní, melancholickou dvougenerační road-movie. Ne zcela bezvýchodnou a humoru prostou, nicméně prostoupenou pocitem stesku. Stesku za opravdovými hodnotami a upřímnými mezilidskými vztahy. Je otázkou, zda si hledáním ztracené společné řeči (což se projevuje například neporozuměním vtipům toho druhého) otec a syn nekompenzují, že selhali na většině ostatních front (vztahy se ženami, kariéra). David by se rád vyrovnal otci, jenomže není v čem. Pokud tedy nechce stejně jako on přijmout bar za své přirozené prostředí a vlašku whisky za svého nejlepšího kámoše. Oběma je vlastní neambicióznost, která nakonec alespoň Davida, možná pod vlivem zjištění, že je nositelem určitého rodinného odkazu, vyprovokuje k vybočení z cesty věčného loosera. Neuspěchané tempo a strohá forma jsou v dokonalém souladu s neakčními postavami příběhu a s prostředím, v němž se zastavil čas (také díky nemoderní výbavě bytů a prostému oblečení postav nepůsobí film současně). Payne nechává záběry doznít, nikdy prudce nestříhá, používá pomalé prolínačky a statické kompozice, často vtipné tím, jak mnoho je v nich objektů a jak málo pohybu (bratři sledující televizi). Inspirován režiséry klasických westernů (jmenovitě se hlásí k Mannovi), využívá vysoce kontrastní širokoúhlou černobílou kameru k zachycování obrazů jak poetických (panorámata krajiny), tak naturalistických (zašívání hlavy) a ve výsledku se mu daří podat mnohovrstevnatý portrét konkrétní doby i místa. Z amerického středozápadu sám Payne ostatně pochází, díky čemu není jeho líčení povah tamějších lidí jednostranně jízlivé a výsměšné, ale zohledňuje také ekonomické faktory, ač – pravda – ne dost, abychom dostali příležitost stranit některé z vedlejších postav. Film poněkud rozporuplně vyžaduje soucit s dvojicí průměrných Američanů, zatímco chování mnoha jiných průměrných Američanů ironizuje s kousavostí vlastní Payneovým raným filmům. Proč by měli být zrovna Woody a David hrdiny, kteří navzdory místnímu předurčení dokázali převzít režii nad vlastními životy? Inu, třeba proto, že je hrají dva herci, kterým zkrátka věříte. Od úsměvně trpkého začátku až do trpce úsměvného finále. 90% (11.04.2014)

Film, jehož tempo a celkový tón mi evokoval umírání, je dobrou sondou do sklonku života a vyjasnění si vztahů. Takové téma mívá velmi široký záběr a nebývá ničím radostným, přesto se dá pojmout jak čistě komediálně, tak s brutální depresí. Tady to bylo akorát někde mezi. Velmi civilní, skvěle nasnímaná, velmi soustředěná cesta, která chce trpělivého diváka, nehne ani krok stranou a nakonec vás nechá ve zvláštním rozpoložení. Jdu to ze sebe shodit. (22.02.2014)

Neverím tomu, ale prvýkrát keď je na oscaroch nominovaný Woody, nefandím jemu, ale inému Woodymu. Film zo života ktorý by ste nechceli žiť, s rodinou s ktorou by ste nechceli žiť. Neznesiteľné postavy si nejde než oblúbiť a smiať sa ich smutnému osudu. Nie je to však škodoradosť, ale taký ten smutný, súcitný smiech a sympatie k obyčajným ľuďom, čo sa blížia ku koncu a stále majú silu, nakopávať prdel osudu a všetkým naokolo.. 2013 bol silný rok a toto budú ťažké oscary. (23.02.2014)

Zaradenie do žánrovej kategórie "dobrodružný" radšej nebrať vážne, ide skôr o sentimentálne road movie okorenené vtipom. Jeho cieľom je cesta a všetko, čo sa počas nej udeje, posilňuje vzťah otec-syn. Čiernobiele prevedenie oku lahodí a zároveň nerobí z neho artovku, len mu dodáva správny šmrnc, aby to celé ešte viac fungovalo. Obyčajný príjemný film s pekným vizuálom, dialógmi, v celku fungujúci. (19.05.2014)