Nebraska

Nebraska je poctivá americká komedie s dramatickým podkladem. V podstatě to ale není ani komedie, ani drama. Něco na půl cesty. Samotný nápad je totiž jedna velká fraška na současnou společnost. Což je hrozně fajn. Také se k tomu přimotává pár hodně slušných hereckých výkonů. Hlavně starej děda Bruce Dern je vysloveně na Oskara. Celé je to ale hozené do takového nesmělého černobílého pozadí, takže to vytváří takový ten rádoby umělecký nádech. Možná trošku zbytečně, ale budiž. (21.02.2014)

„Co kdybychom se jeli podívat na Mount Rushmore?„ / „Je to jen hromada kamení. (...) Nepřijde mi to hotový. Vypadá to, jako by to někoho ani nebavilo dělat. Jediný Washington má nějaké to oblečení, jinak to odflákli. Lincoln nemá ani ucho!“  Takovými vtipně výstižnými hláškami, uštěpačnými postřehy a svébytný pohledem na život oplývá hlavní hrdina. Bavilo mě, jak již lehce senilní Woody v podání Bruce Derna nešetří sebejistým nadhledem ani v trpkých situacích, co chvíli mě úspěšně rozesmíval, ač mi záhy v daných scénách (či později při vzpomínce na ně) došlo, jak se situace reálně má, třeba jak ten úraz v bytě měl navzdory prvnímu tvrzení vážný důsledek, jaký smutek se skrývá za Woodyho alkoholismem, přestože v jeden okamžik působí, že oproti svému synovi pije již výhradně s gustem a radostí. Woodyho žena posléze překvapí tak nestoudatými móresy, až si myslíte, že ti dva tvoří dokonalý pár, přestože od počátku víme, jak často odlišně asi vypadá běžná podoba jejich vztahu. V tomto filmu snad není výraznější černobílé postavy, kterou by šlo pojmenovat jedním přívlastkem, v každé se mísí různé vlastnosti, občas i cosi negativního (u Woodyho zatvrdlost, u jeho přítele Eda kapánek přetvářky a pod.), o to větší kouzlem na mě však Nebraska oplývala, když mi poskytla možnost silného soucitu snad s každou postavou. Vtipné situace a hlášky se stávají tak pevnou součástí příběhu, že s jejich odplynutím snad vždy odplynul i podnět k hlubšímu poznání postav či zamyslení se nad jistými hodnotami. Už déle jsem neviděl film, v němž by si komedie a drama tak úspěšně podávaly ruky po celou dobu a pevně si je stískaly až do nenásilně dojemného závěru. Černobílý zůstal snad jen vizuál, ten mi ovšem díky mnoha pěkným záběrům a zvláštní nezávislé atmosfére kloubící retro styl se současnými reáliemi (tak jako příběh spojil vedle sebe postavy ze dvou rodinných generací) silný dojem jen podpořil. Krásná pohlazující záležitost. [95%] (30.11.2023)

Ani výjimečně elegantně odvyprávěný životní příběh "vždy trochu zmateného" Woodyho na pozadí road movie a rodinného sletu do rodného hnízda mi nedokázal vlézt pod kůži tak, jak jsem od slibně vypadajícího zpracování života a vzpomínání veteránů čekal. Na to mi připadalo černobílé zpracování příliš prvoplánové, herecké výkony příliš nevyrovnané (skvělá čtveřice ústřední větve rodového stromu naproti umělým a nepřirozeným karikaturám všech ostatních postav), a konec zbytečně, ač v rámci zvolené formy logicky pozitivní. Ve výsledku tak je Nebraska pouze tím, co jsem zmínil hned v úvodu - výjimečně elegantně odvyprávěným příběhem. Uvěřitelnost a nějaká ta opravdovost toho příběhu už je něco úplně jiného, obzvlášť v porovnání s mnohými jinými nezávislými filmy. (26.06.2014)

Lidé jako Payne fungují jako doklad naprosté vyprázdněnosti indie škatulky. Dnešní americký nezávislý film je rodinná tuctovka, kterou jsme už stokrát viděli, a otravuje nás přinejmejším od Little Miss Sunshine. Že jsme umělci a ne Hollywood, se pozná třeba podle toho, že je to černobílé, nebo že stará bába ukáže na hřbitově frndu, ale v jádru je to prostě banální smířlivá člověčinka, jejíž nominace na Oscary o ničem nevypovídají, ale účast v Cannes už tak nevinná není. To opravdu i festivaly, které si mohou dovolit být výlučné, musí promítat divácké kýče? A tak to musej dál táhnout matadoři jako Coeni nebo Jarmusch, kterejm zatím stále invence a nápady nechybí. (27.03.2014)

Nebraska je, myšleno v tom nejlepším smyslu slova, pravým americkým nezávislým snímkem. To znamená, že je to celé natočeno černobíle, zasazeno do posmutnělé krajiny a pohybují se tam obyčejní, nepříliš hezcí lidé, co mezi sebou vedou normální, civilní rozhovory. A přesto je to plné citu, humorných situací u kterých jsem se upřímně zasmála i velmi smutných chvil, kdy mi bylo těžko u srdce, jako když starý a nenaplněným životem ubitý Woody vysvětluje svému synovi, že by chtěl svým synům po sobě alespoň něco zanechat. Ve filmech, jako je tento se nedočkáme skutečných happy endů, ale jsem moc ráda, že svým jednáním dal David svému otci alespoň malou iluzi pocitu štěstí a zadostiučinění, ten starý muž, co se dřív snažil každému jen vyhovět si to určitě zasloužil. (22.02.2014)