Unaveni sluncem

V konečném výsledku geniální obžaloba stalinistických čistek v sovětské armádě konce 30.let. Ze začátku film klame tělem, Michalkov přehršlí humorných situací a zobrazením idylického rodinného zázemí plukovníka Kotova ukolébává diváka, aby ho pak na konci pořádně chytil pod krkem a ukázkou praktik agentů NKVD pořádně přidusil. Laskavý i hrůzný je Michalkovův a Imbragimbekův film a Oscar je v těch nejsprávnějších rukouch. A co bych také rád vyzdvihl, jsou herecké výkony všech zúčastněných, zejména samotného Michalkova a jeho skutečné dcerušky Naděždy, která je se svojí bezprostředností naprosto odzbrojující, jakoby stát před kamerou byla ta nejlehčí věc na světě. (31.07.2006)

Nejpříznačnější název jaký si lze představit, přitom ale tak mnohovýznamový. Herecký koncert Olega Menšikova a Nikity Michalkova v rolích bolavých můžu v bolavé zemi, zahalen do ruského koloritu, mentality a slunce. A taky politického šílenství. Zrada je v tom, že sledujeme líný den u vody, v lese, rodinku na verandě u koláče a klavíru, poskakování malé Nadi a slovní hříčky, písničky a "pohádky" s tatínkem a "strýčkem" , abychom s přibývajícím časem pochopili, jak jsou všechny ty bezvýznamné drobnosti významné. Krásný, silný film. (31.10.2005)

Najlepsi film charizmatickeho rezisera a herca Nikity Michalkova! A neuveritelny herecky vykon Michalkovej dcery, vtedy len 5rocnej Nadezdy (v porovnani s nasim oskarovym Koljom). Samozrejme, niektore sceny skor vyzeraju ako nejake domace rodinne video, ale velmi autenticky vystihuju uvolnenu atmosferu pokojneho a bezstarostneho zivota na ruskom vidieku v 30tych rokoch. V priebehu filmu pozorujeme len okrajovo naznaky zacinajucej stalinistickej absurdne posobiacej propagandy, kultu osobnosti a teroru, aby nas to na konci v plnej miere totalne ohromilo. Ja by som velmi ocenila, keby sa v nasich televiziach aspon raz za tyzden odvysielali podobne kvalitne ruske alebo ine zahranicne filmy, namiesto tolkych podpriemernych americkych brakov! (30.04.2015)

Film, v němž se potkává poetika Višňového sadu s poetikou socialistického realismu. Poetika starého poklidného buržoazního světa s chaotickým a bizarním novým řádem stalinistické linie. V poklidných kulisách sovětského venkova, v haronickém rytmu tradiční ruské rodiny, rozehrává se zprvu nenápadný, posléze však naprosto strhující příběh pomsty a svědomí. Příběh člověka v masomlejnku dějin, člověka, sežehnutého (nikoli unaveného!) sluncem revoluce. Není pochyb o tom, že komorní příběh podobně jako v kinematografii jugoslávské metaforicky zrcadlí svět stalinského SSSR (tedy svět formovaný a vláčený ideologií). Zrcadlí ho se sugestivitou až děsivou, přitom nijak nevynucenou prvoplánově šokujícími záběry. Zároveň Michalkov rozehrává neobyčejně čisté a uvěřitelné tóny romance, ve kterých dominuje neuvěřitelně charismatický výkon samotného režiséra a především jeho dcery Naděždy. Jejich vzájemné souznění je absolutní, překrásné, nepopsatelné. Drama člověka, který věří náboženství nového řádu, utopii krásného zítřka, a sám se posléze stává jeho obětí, je díky těmto dvěma něčím napovrchu civilně harmonickým, pod povrchem drásavě dramatickým. Fantastický výkon předvádí i Oleg Menšikov, jeho studie vnitřně rozpolceného člověka má čitelnou strukturu a obrovskou vnitřní dynamiku. Absolutní je pak Michalkův cit po kompozici obrazu, pro střídání poklidných výjevů staroruské rodiny a až komicky koncipovaných vpádů socialismu do života lidí. Leitmotivy kulového blesku a bloudícího stěhováka rámují precizní kompozici, dodávají ji pravidelný rytmus i přídech absurdity. Konstrukce stalinského balónu pak symbolizuje věčnou přítomnost vůdce ve všednodenních radostech i strastech. Nelze nezmínit ani píseň, která dala filmu jméno a která svou melancholií vhání slzy do očí. Michalkovova výpověď o stalinském režimu je proto tak účinná, proto tak bezprostřední, že není sama o sobě žalobou, ale zaujatým vyprávěním o osudech lidí. Lidí, jejichž životy fantomický vůdce jedné šestiny světa spálil na popel. (25.10.2006)

Remeselne výborne zvládnutý film. Hold Rusi vždy vedeli robiť umenie. Unavení slnkom nie je výnimkou. Príbeh vychádza so skutočných udalostí, čo dodáva filmu v určitých scenách na dramatickosti. Film zachytáva jeden deň zo života dôstojníka Kotova, ktorý je obyčajný človek ale s konexiami na správnych miestach. Užíva si deň voľna so svojou rodinou absolvujúc niekoľko vtipných a pokojných momentov, dokým sa na scéne nezjaví Miťa. Človek, ktorého Kotov kedysi poslal do zahraničia ako špióna a on tým pádom stratil všetko. Svoju lásku, priateľov, dalo by sa trocha nadnesene povedať, že aj svoju dušu. A práve táto vzájomná konfrontácia týchto dvoch mužov, na pozadí príjemného dňa s rodinou, ktorá absolútne nič netuší je príčinou silných, emocionálne vypätých a skvelo natočených scén. Nikita Michalkov, ktorý stvárnil aj hlavnú postavu Kotova podáva veľmi sugestívny výkon. Kopec light motívov - hlavne malého dievčatka Nady, ktorá príbeh aj hroznú situáciu svojím pohľadom na svet zľahčuje, umocňuje tvrdú realitu, ktorá hlavných aktérov obklopuje. Aj napriek politickému podtextu, ktorý vyjadruje povojnovú situáciu v Rusku, je to film hlavne o ľuďoch a o svedomí. Film, ktorý speje do tragického konca pre všetkých zúčastnených cez smiech, ktorý vás ku koncu ohromí, tým najlepším možným spôsobom. Zaslúžený Oskar a veľká poklona pre Michalkova - jeho práca z detailmi a z prepletaním dejových línií a osudov je tu neuveriteľná. (05.12.2011)