Birdman

Mučen vírou, touhou, vinou, rozerván až po pytel, vytřeštěně světem bloumá, pan herec, pan pábitel. No co už. I nájemné držky jsou lidé, nemyslete si. Jako národ jsme je schopni prosazovat do zákonodárného sboru, neboť předstírat um čehokoliv, to oni zase umí, zatímco já bych je osobně poslal na nějaký čas do michellinky tahat pneumatiky, hajzly intelektuálský, to však neznamená, že nemám pochopení. Kindráti v Africe zkouší moc neplakat, když splachují požité zrnko rýže pískem, nebo se nad nimi rytmicky pohupuje nějaký bokoharamčuk, umělec zase trne při představě zneuznání. Kdo asi trpí více, že? Těžko soudit. Vynikající herecký výron pana Keatona, vlastně celé toto samožerské selfíčko, stojí za vidění. (06.02.2015)

„Už podruhé jsem nedostala měsíčky. Myslím, že je to opravdu tady. Je to dobře, nebo špatně? Riggane!“ – „Je to dobré. Je to skvělé!“ – „Řekni něco jinýho.“ – „Víš určitě, že je to moje?“ Na film se mi zpočátku nedařilo úplně správně naladit. Dost možná to souviselo i s mým očekáváním ohledně humoru. Birdman sice byl místy hodně vtipný, ale mnohem více a častěji cynický, hořký, satirický, škodolibý, jízlivý a chvíli mi trvalo, než se mi na to podařilo zvyknout (a zároveň na fakt, že se hraje i na vážnější notu). Pak jsem se ovšem i velmi dobře bavil. A to za přispění poutavého příběhu (divák s napětím očekává, co se v rámci improvizace na pódiu i mimo něj zase stane), zajímavého stylu přecházení (člověk je stále „uvnitř“), Rigganových představ, všemožných hlášek, narážek kupříkladu na herce („To si nezasloužím trochu úcty?“ – „Jsi herečka, zlato.“), kritiky („Přečtěme si tu zkurvenou recenzi. Holobrádek. Holobrádek je nálepka. Bezvýrazný. To je jen nálepka. Marginálie? Děláte si srandu? To zní, jako by bylo třeba penicilinu, aby to zmizelo.“), filmovo-divadelní rozmezí („Nejste herec, jste celebrita. To jen aby bylo jasno.“) a především výborných hereckých výkonů (Edward a Naomi zase spolu a ve formě, ovšem největší hvězdou je opravdu Keaton). Celkově to vidím na solidní 4*. „Byli bychom skvělí rodiče.“ – „Příšerní. Byli bychom...“ – „Děsní. Vychovali bychom..“. -. „Masového vraha.“ – „Nebo Justina Biebera.“ (06.02.2015)

Herectví je těžká řehole, o čemž nás přesvědčí třeba tento film. Pokud však umělec pobral tolik talentu co Michael Keaton - je se na co dívat. Nechci posuzovat, zda měl dostat Oscara či ne, ale to co tady představitel hlavní role předvádí je naprosto mimořádný, vynikající výkon. Už dlouho jsem tolik neprožíval s titulním hrdinou nějakého filmu jeho radosti i trápení a nebyl tolik vtažen do děje. Vynikající, originálně natočený snímek, zde na databázi silně podhodnocený. A já budu asi artový ufon, protože mně se Birdman moc líbil. (28.02.2015)

Přikláním se na stranu neomráčených, přičemž respekt, dílo je to pozoruhodné a zaviděnístojící, o tom žádná. Na mé prvotní nadšení z formy ale docela brzy sednul prach nudy. Keatonovi přeju jen to nejlepší, jeho výkon je brilantní a zaslouží si obdiv. Pokud bych ale směla doporučit pecku o existencionální krizi kumštýře, tak přihřeju polívku filmu Synecdoche, New York s nedostižným Philipem Seymourem Hoffmanem. (01.02.2015)

Tenhle film je pro mě papírově (oblíbený režisér, herci, kameraman) naprostý hit, který mě možná po letech donutí změnit svých 10 nejoblíbenějších filmů. Ovšem nestane se tak. Iñárritu vystavěl groteskní situace a příběh, který diváka přivede do zákulisí divadla i na prkna, která znamenají svět. Dochází k působivým technickým pokusům (přenést divadlo do filmu, aby zůstalo divadlem/natočit film jako divadlo?, důraz na délku záběru "bez" střihu, využití hudby a zvuků - uvnitř filmu/mimo film) prokládaných přesahem, ať k hercům samotným (Keaton, Norton) nebo k uměleckým otázkam o čemkoliv (využití mainstreamových ikon - roboti, Spiderman, Superman, projevy deprese, kritikové, cena za úspěch ...). Přes technickou a tvůrčí preciznost snímku podpořenou kvalitními herci pro mě Birdman v závěru zůstal jako Rhódský kolos rozkročen mezi artovým pojetím a mainstreamem (ať se na něj snaží dívat z patra). Ano, vadí mi ten epilog, ten, který se dá pojmout jako obrácení o 180 stupňů zpět, stejně jako Bobbyho smrrt v Dallase (neznáte? google). PS: ten film ve mě stále otevírá otázku, co je vlastně umění? Jaký je to tlak být tvůrcem v dnešním světě? Už to radši zkrátím a silou mysli si nechám přiletět skleničku s Mattonkou ze stolu na druhé straně místnosti, dyť na to kašlu... jsem letadlo... (02.02.2015)