Zahrada Finzi-Continiů

Trochu jsem se obával, co zase tohle bude zač, bál jsem se toho, že to bude příliš evropské, ale nakonec jsem byl příjemně překvapen, jak je možné natočit film o židovské rodině před válkou v Itálii. Je to historické, je to uvěřitelné a není to zbytečné citové vydírání. I tak si ale myslím, že na film rychle zapomenu. (31.07.2015)

Ach, ne... Vážně by mě nenapadlo, že Vittorio De Sica, který si ve své komedii/parodii Hon na lišku (1966) docela trefně utáhnul z různých vyprázdněných rádoby artových filmů, filmařů a kritiků, natočí o 4 roky později snímek, který místy přesně takový film i připomíná. Akademici z Berlína i USA se poklonili s připravenými soškami, ale já si nemohu pomoct, neb tohle drama mi připadalo co do vykreslení postav velmi povrchní a zpracování podané (snad až na samotný závěr) bez silnějších emocí. Holokaust přitom určitě považuji za jedno nejsilnějších témat dějin minulého století, ale pokud právě film s tímhle tématem budí spíše chladné dojmy a jeho sledování nudí, o to více zamrzí ten promarněný potenciál. Navíc až na otce rodiny Finzi-Continiů zde židovské postavy, resp. jejich protagonisti na čele s Dominique Sandovou, vůbec nevypadají a ani ničím nepůsobí jako Židé. A je mi líto, ale za pěkné prostředí, občas zdařilé záblesky vizuální stránky a několik silnějších momentů uprostřed dlouhé ušmudlané poetiky tenisu a bicyklování mladých či zámožných majetků starších, nemůžu dát vysoké hodnocení. Ani díky závěru, který na mě zejména ve scéně se setkáním v čekárně i zapůsobil, jsem se nakonec nedokázal vyšplhat na 3 hvězdy. [50%] (14.06.2021)

Romantické zobrazenie bohatej a zdanlivo bezstarostnej talianskej spoločnosti v prvej polovici akoby ukazoval Taliansko ako krajinu plnú záhrad a zelene, kde si ľudia vystačia iba so svojimi osobnými problémami na úrovni "chce ma, nechce ma", aby neskôr Sica plne prenikol spolu s nimi do celej spoločnosti, na ktorou sa nevyhnutne vďaka jej vodcom zmráka. Táto mierna štylizácia je podľa mňa odklonom od neorealizmu a príklonom k akademizmu, ktorý je najviac využívaný pri osobných tragédiách ľudí počas druhej svetovej vojny. Keďže sme odvtedy videli už mnoho filmov s touto tématikou, tak dnešného diváka už Sicovo dielo nemá čím prekvapiť, nebude mať pocit, že vidí niečo inovatívne. Pokiaľ inováciou nie sú melanchólia filmu a impresionistické ladenie. Viac ma oslovil z talianskej kinematografie Bertolluciho Konformista. (20.06.2014)

[2,5*]     Historická dráma prestúpená melancholickou náladou. Dej si plynie skoro celý čas tak nejak nevzrušivo, hoci aj v očakávaní neodvratnej katastrofy. Odohráva sa v pre mňa nudnom prostredí aristokracie, s množstvom nezaujímavých, strojených postáv s uhladenými spôsobmi. Snáď jedine pôvabná Micòl (Dominique Sanda) a vývoj jej vzťahov je niečo, na čo sa dá pozerať. Škoda, lebo inak má film svoje nesporné kvality. Zaradené v zozname 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. (28.03.2022)

"Abys opravdu pochopil život, porozuměl světu, musíš zemřít. Alespoň jednou. A a tak je lepší zemřít mladý, když je ještě čas se vzpamatovat a znovu žít. Když zemřeš starý, je to o to horší. Proč? Není čas začít znova od nuly. A naše generace udělala tak mnoho, mnoho chyb…" Nenápadný, ale o to silnější příběh o tlaku fašismu, o tom, jak historie manipuluje s člověkem a jeho chrakterem, o svědomí a také o lásce. "Zahrada Finzi-Continiů", jinak doklad všestrannosti Vittoria de Sicy, mi jakýmsi obloukem připomenul to nejlepší z Viscontiho, taky to, proč mám tak ráda poválečnou italskou kinematografii. Malý velký film. (23.01.2010)