Ladri di biciclette
Zlodeji bicyklov
Bicycle Thieves
Bicycle Thieves
Bicycle Thieves
Režie:
Vittorio De SicaKamera:
Carlo MontuoriHudba:
Alessandro CicogniniHrají:
Lamberto Maggiorani, Enzo Staiola, Lianella Carell, Gino Saltamerenda, Vittorio Antonucci, Giulio Chiari, Carlo Jachino, Emma Druetti, Nando Bruno (více)Obsahy(1)
Italský film, který na pozadí příběhu nezaměstnaného dělníka podává realistický obraz sociálních poměrů dnešní Itálie. Hlavnímu hrdinovi filmu hrozí, že hned po nastoupení práce v novém zaměstnání, které těžce získal, se znovu ocitne na dlažbě, poněvadž mu kdosi ukradl jízdní kolo, které je pro lepiče plakátů podmínkou zaměstnání. Všechno další úsilí hrdiny filmu směřuje k tomu, aby nalezl zloděje a získal zpět své kolo. Když se však přesvědčí o marnosti tohoto počínání, rozhodne se v zoufalství stát se sám zlodějem. Je však na místě dopaden, a vděčí jen soucitu toho, kterého chtěl okrást, že není odevzdán policii. Ruku v ruce se svým osmiletým synkem, který ho všude dporovází, kráčí pak uprostřed davu lhostejných lidí vstříc další nejistotě v nezaměstnanosti. Bezútěšné dějové vyústění tohoto příběhu, líčeného v sytých realistických barvách, je v plném souladu s bezútěšným postavením statisíců těch, kteří v dnešní Italii živoří v bídě a nezaměstnanosti.
Film polemicky zdůrazňuje sociální rozdíly poválečné italské společnosti, poukazuje bez nejmenší stopy proklamativnosti na drobných, ale nanejvýš věrohodných útržcích každodenní reality na stav, kdy je člověk člověku vlkem, na situace, ve kterých vládne dravý zákon džungle, jenž odpírá méně schopným lidem právo na práci a důstojnou existenci. Autenticitu sociálně laděného snímku podporuje výběr představitelů hlavních postav, které našel režisér doslova na ulici mezi nezaměstnanými. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (226)
Zloději kol zůstávají jedním z nejslavnějších evropských uměleckých filmů i modelových představitelů italského filmového neorealismu, stejně jako ikonickým dílem spolupráce režiséra Vittoria De Sicy a scenáristy Cesara Zavattiniho. ___ Pro De Sicu a Zavattiniho přitom zdaleka nešlo o jejich první projekt, protože v době jeho příprav oficiálně natočili už tři snímky, z nichž hned dva byly blízké neorealistické perspektivě: Děti se na nás dívají (I bambini ci guardano, 1943) a Děti ulice (Sciuscià, 1946). A jakkoli lze třeba jejich Umberta D. považovat za vyzrálejší, propracovanější a neorealistickým východiskům bližší dílo, všeobecná známost i obecně kanonický status Zlodějů kol zůstávají neoddiskutovatelné. Je tomu tak možná proto, že skýtají řadu lehkých nesouladů, přičemž tím asi nejpozoruhodnějším je jejich pověst radikální alternativy k (tehdejší) hollywoodské produkci. Příběh otce rodiny, který v době krize získá práci vyžadující kolo, jež mu nicméně první den ukradnou, a on se společně se svým synkem snaží zloděje dopadnout, je totiž v základu poměrně klasická detektivka. ___ Právě kriminální schéma pak na jedné straně divákům usnadňuje napojit se na cíle dvojice hlavních postav a na druhé straně efektivně motivuje víceméně epizodickou strukturu vyprávění, kdy otec se synem po zloději pátrají napříč různými prostředími. Ba co víc, jakkoli je hlavní role nešťastného otce hrdiny v duchu neorealistických maxim působivě ztvárněna nehercem, obyčejným dělníkem z továrny Lambertem Maggioranim, jeho repliky byly v postprodukci profesionálně předabovány. Vezmeme-li v potaz rovněž pečlivé nasvícení, přehlednou kompozici záběrů a vedenými motivy pečlivě provázaný scénář, je namístě začít se ptát: V čem tedy spočívá dojem alternativnosti Zlodějů kol? O co se opírá realistický efekt, kterýžto jim lze stěží upřít? ___ Podle mě spočívá nikoli v příběhu, který je vyprávěn, nýbrž v soustavném rozšiřování fikčního světa, v kterém se odehrává. Společně s pátráním jím totiž neustále procházíme napříč, když objevujeme hospody, tržiště, chudobince, nevěstince i kostel – i jejich obyvatele a banálnost všednodennosti, již hrdinové narušují. Zvrstvení fikčního světa je ve výsledku bohatší než zvrstvení příběhu, přičemž plné porozumění tomuto světu na rozdíl od snadno srozumitelného příběhu významně spoléhá na naši schopnost jej vztáhnout k světu našeho vlastního žití. Už po tři čtvrtě století. [Napsáno pro LFŠ 2023] ()
Je neuvěřitelné jak Zloději kol fungují i více než 70let po premiéře. Několikrát jsem tomu (s arogancí ostříleného filmožrouta, kterého takovej filmovej pravěk přece nemůže překvapit) zcela naivně sednul na lep.. a jediné na čem zub času lehce zahlodal (pokud nepočítáme zápletku, která se z dnešního pohledu může jevit zcela absurdní) je už poněkud rozvrzaný soundtrack. ()
Více sociální, než kriminální drama Vittoria De Sicy zobrazuje problémy kolem nezaměstnanosti v kapitalistické zemi brzy po válce. Hodně smutný obraz života a společnosti mne vtáhl do dění od samého začátku, ale nejvíc zasáhl až k závěru, kdy se z Ricciho coby oběti všudepřítomných zlodějů po nějaké té době stává nový příležitostný zloděj, a vyhlíží si s obezřetným pohledem nejdřív velký zástup a vybere si svůj "lup"... Hlavně když je (stejně jako po většinu času) přítomen malý chlapec, který pátrání po zlodějském chlápkovi s oteckem napříč Římem mohl alespoň dosud považovat za napínavé dobrodružství, ale teď se dostává do mnohem silnější konfrontace s realitou. Film nabízí navíc spoustu dalších situací k zamyšlení, kdo si povšimne visíciho kříže (jako symbol víry) nad manželskou postelí Ricciho doma, o to víc ho překvapí v krajné situaci schopnost nedecentně vyrušovat na kostelní mši. Takže ano, nejraději od režiséra De Sicy mám sice Hon na lišku, ale především ZLODĚJI zůstavají jeho mistrovským dílem s obrovským nadčasovým přesahem a dokonalou atmosférou. Špička evropského poválečného filmu. 90% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) ()
Keby to vskutku ten protagonista Antonio Ricci, dopredu aspoň trochu inštinktívne správne vytušil, tak by si zrejme svoj bike, rámu Fides, ľahkého typu, ročníku 1935, určite by bol kdesi hocako (u)zamkol, povedzme o nejakú pevnú konštrukciu, priam najideálnejšie a najbezpečnejšie zrovna presne tak, ak by sa tak bol rozhodol učiniť napevno cez rám, tým pádom by snáď zabránil pomýšľať potenciálnemu zlodejovi nad zlomyseľnou ideou - rýchleho ukradnutia bicykla, tak mimoriadne dôležitého, dopravného prostriedku pre túto hlavnú postavu, momentálne už konečne zamestnanú na plný úväzok, ako nádejný lepič plagátov, čím by im napokon mohlo začať svitať v prostredí povojnového Ríma na oveľa lepšie časy, kde sa to mimochodom nielen samými bicyklami, ale zároveň i poriadnou nezamestnanosťou, neustále len tak hemžilo, a tak by sa veru o to mal viacej snažiť, keďže i jeho žena Mária, taktiež niečo pre to rovnako obetovala, vrátane aj jeho 9-ročného syna - Bruna, o ktorom ešte bude kratšia reč, nakoľko sa v nasledujúcom dianí, totožne spolupodieľal na hlavnej myšlienke tohto nadčasového, neorealistického, dramatického počinu z roku 1948, a to konkrétne od nadchádzajúceho režiséra - Vittoria De Sicu, ktorý sa svojim filmom naprosto zapísal do dejín kinematografie, ako si možno ani sám nepredstavoval, čo vlastne týmto revolučným prístupom (na)ďalej spôsobí... • To v podstate ne(vy)tušila ani ústredná postava v podaní neherca Lambertoa Maggioraniho, ako sa jej extrémnym spôsobom zdramatizuje (dlhý), vyčerpávajúci deň, keď jedna, zlomová udalosť, vytvorila nasledujúcu škálu nepredstaviteľných situácií, pozostávajúcich zo základného leitmotívu tohto majstrovského diela, ktorý som už predsa o pár riadkov vyššie načrtol. Áno, ak ste náhodou ešte doposiaľ Ladri di biciclette, nevideli, tak hádate správne, o čom by to vlastne bolo, ak by som sa stále pozeral iba na to, ako dotyčná postava po rímskych uliciach vylepuje plagáty, čo tak to radšej 'okoreniť' doslova v tom význame, že mu čochvíľa ktosi ukradne jeho milovaný bicykel, a čo sa bude diať hneď potom, tak to je na tom asi najviac zaujímavé, ako ho budú (spolu so synom) počas jedného dlhého dňa, neúnavne hľadať a hľadať, počas čoho zažijú naozaj „množstvo dobrodružstiev”, pričom práve v tomto ponímaní to je, ako hľadať ihlu v kope sena..., ale zase netreba zakaždým hádzať flintu do žita, však? • Režisér oproti svojim predchádzajúcim režisérskym kolegom, tentoraz radikálne zmenil rétoriku zobrazovania daného príbehu, à la štandardný príklad typických „bielych telefónov” (filmy, ktoré v 30. rokoch zobrazovali frivolné životy bohatých Talianov), čoho priamou reakciou je príklon ku začínajúcemu hnutiu - Taliansky neorealizmus, čiže filmové kamery vyviedol z ateliérov do realistických exteriérov, čoho cieľom bolo zachytiť reálny život v chudobných štvrtiach, k čomu mu vhodne vypomáhala i autentická, čiernobiela a dynamická kamera. • Sľúbil som, že sa ešte nakrátko zmienim i o predstaviteľovi Bruna, teda o Enzoovi Staiolovi, bez ktorého účasti by sa sotva jednalo o tak konštantné dianie, inými slovami zručne sekundoval svojmu filmovému otcovi, keď v obidvoch polohách sa súčasne jedná o jedno z vôbec najstrhujúcejších stvárnení otca a syna na striebornom plátne. • Univerzálne platná snímka nielen v situovanej druhej polovici 20. storočia, ale aj v hocikedy rozdielnej epoche, trebárs v tej aktuálnej. () (méně) (více)
Zlodeji bicyklov sú nepochybne mimoriadnym filmom, skvelým reprezentantom talianskeho neorealizmu a to aj 70 rokov od nakrútenia. Rád som si ho po veľmi dlhej dobe pozrel a nemám dôvod meniť pôvodné hodnotenie. Film o obrovskom zúfalstve človeka, ktorému ukradnú to, čo je pre neho všetkým - obyčajný bicykel. Z tohto hľadiska je film pre mladšie ročníky úplne nepochopiteľný, podobne ako rozprávka o dvanástich mesiačikoch a obstaraní jahôd vo februári. Ale stupňujúcu sa depresiu (nezamestnaný - okradnutý lepič plagátov - neúspešný zlodej) dokáže vnímať každý. ()
Galerie (85)
Photo © The Criterion Collection
Zajímavosti (24)
- Ve filmu je scéna, ve které je Bruno (Enzo Staiola) při přecházení silnice málem dvakrát přejet autem. Bylo to zcela náhodné – místem natáčení projela dvě auta. (džanik)
- Prozíravý producent David O. Selznick původně navrhoval do vedoucí úlohy Caryho Granta. Vittorio De Sica, než se rozhodl obsadit amatéry, na to odpověděl tím, že požadoval Henryho Fondu. (džanik)
- Vittorio De Sica prohlašoval, že představitele pro role Bruna (Enzo Staiola) a Antonia (Lamberto Maggiorani) si vybral kvůli jejich způsobu chůze. (džanik)
Reklama