Sciuscià
Deti ulice
Shoeshine
Režie:
Vittorio De SicaScénář:
Cesare ZavattiniKamera:
Anchise BrizziHudba:
Alessandro CicogniniHrají:
Franco Interlenghi, Rinaldo Smordoni, Claudio Ermelli, Emilio Cigoli, Gino Saltamerenda, Peppino SpadaroObsahy(1)
Italsky film vynikajícího režiséra Vittoria de Sicy, odehrávající se v Itálii krátce poté, co se zemí přehnala druhá světová válka, zachycuje návrat Italie k mírovému životu. Z filmu je jasně patrné, že ke skutečnému míru má země ještě hodně daleko. To není mír, to jsou dozvuky války a poraženého italského fašismu, jejichž palčivým problémem se stal osud tisíců bezprizorných italských dětí, jejichž rodiče jsou buď mrtvi, nebo mají tolik vlastních starostí, zejména existenčních, že jim nezbývá čas na dozor nad dětmi, tím méně na jejich výchovu. Tyto "děti ulice", odkázané samy na sebe, jsou bídou a hladem donuceny provozovat nejrůznější zaměstnáni, často hraničící se zločinem. Od čištění bot vojákům okupačních armád je jen krok k žebrotě, ke krádeži, k prodeji kradeného zboží, k podvodům a loupežím se zbrani v ruce. Vzorem a pobídkou nezletilým provinilcům jsou namnoze zločiny fašismem a válkou morálně narušených dospělých lidí. (FILMOVÝ PŘEHLED 11 / 1954) (oficiální text distributora)
(více)Recenze (15)
Ďalší silný neorealistický filmík Vittoria De Sicu rozpráva príbeh dvoch priateľov, ktorých rozdelí pobyt v polepšovni. V snímke sa konfrontuje povojnová ignorancia dospelých voči neskazenej zasnenosti detského sveta. Realisticky pôsobivé expresívne dielko s jednoduchým príbehom, ktorý je ale pútavo rozprávaný a vykazuje typické prvky neorealizmu - (sociálna kritika tentokrát spojená s otázkou starostlivosti o deti). Film býva v rámci neorealizmu považovaný aj za jeden z najpesimistickejších, ale aj najsilnejších a režisérovi sa podarilo ma vtiahnuť hneď od úvodu do sveta snov a krutej reality Pascala a Giuseppeho. ()
Dej filmu sa odohráva v Ríme a jeho okolí, krátko po 2. svetovej vojne, kde na každom kroku vidieť vojnou zničené Taliansko. Zábery sú reálne, krajina je ešte stále pod vplyvom fašizmu. Jediným spôsobom, ako získať peniaze a tým aj jedlo bol čierny trh. Samotný film mi pripadal ako jeden z najsilnejších, ktoré som videl, smutný, ťažký výklad detských životov v povojnovom Taliansku. Tak sa živili aj dva kamaráti Pasquale a Giuseppe, ktorí čistili topánky vojakom spojencom, ktorí tu po vojne ostali. Šťastie sa im otočilo chrbtom, boli zatknutí a poslaní do väzenia. Odkaz filmu je postavený tak, že v chudobnom Taliansku, hlavní protagonisti deti, nesú vo svojich rukách a srdciach nádej na pomalé znovuzrodenie Talianska. Ide to pomaly, nakoľko vzorom sú im fašizmom a vojnou morálne narušení predovšetkým dospelí ľudia. ()
Děti ulice jsou film, který mi z tvorby italských neorealistů docela vypadl. Mezi mé preference patřily Zázrak v Miláně či legendární Zloději kol. Tento nenápadný De Sicův a Zavattiniho klenot mě však přiměl opět přehodnotit můj názor na společenský přesah kinematografie jakožto umělecké disciplíny. Film tak něžný stejně jako krutý. Bez jediného efektu či laciného kazu, plně autentický a zároveň poetický (viz. závěrečný obraz odcházejícího koně). Masterpiece, který řeší sic dětsky nevinný, ale o to silnější konflikt. Jestli je nějaké dílo o hodnotě přátelství, pak jsou to Děti ulice. ()
Řím, krátce po druhé světové válce: sirotek Pasquale ( Franco Interlenghi) se svým mladším přítelem Giuseppem (Rinaldo Smordon) se pokoušejí prokousat pomocí čištění bot. Aby mohli uskutečnit svůj velký sen o vlastním koni, zaplétají se do nebezpečného černého trhu... Vittorio De Sica se po válce načas odvrátil od svých bezstarostných komedií a pustil se do budování pravého neorealismu, který se nemilosrdně, avšak vlastně nezaujatě, obořuje do bídné situace italské poválečné mládeže, ale především do "dospěláckého" chování a přístupu k minimálně zatím duševně nezkaženým dětem. ()
Filmový neorealismus v plenkách, nebo aspoň ten v podání Vittoria De Sicy. Ne, že by Děti ulice byly špatným filmem, to se o tom rozhodně říct nedá, ale oproti Zlodějům kol (které jsou jen o dva roky mladší) to prostě jede na půl plynu. Je tu silná zápletka, realistické podání a nejedna scéna krutá jak sám život, ale chybělo mi zde větší propracování postav i zápletky, víc skutečných emocí a na rozdíl od ostatních De Sicových filmů tenhle jako by zestárl a dobu, kdy působil nejsilněji, už měl dávno za sebou. Objektivně tu lze kladně ohodnotit spoustu věcí, ale jestli si z toho budu časem něco pamatovat, tak jen ten závěr. Ale co, každý režisér se potřeboval na něčem vyvíjet, aby pak mohl natočit svá nejkvalitnější díla. Práce s dětskými herci tu ale je obdivuhodná. Silné 3* ()
Reklama