Jako nikdy

Vladimír (Jiří Schmitzer) zostarol, plný zlosti a pocitu krivdy leží na lôžku a očakáva blízku smrť. Zákerná rakovina napriek poctivému užívaniu liekov neustupuje. Koniec je nezvrátiteľný, otázkou je len, v ktorom momente príde. Môže sa ľudská duša prostredníctvom zmeny k lepšiemu tesne pred odchodom z pozemského sveta očistiť? Viac tu: http://www.moviesite.sk/recenzie/kino/105-sila-interpretacie-ako-nikdy-2013 (05.11.2013)

Hloubavé myšlenky pokroucené prapodivnou psychologií a slibně drásavé téma zničené pochybnými hereckými výkony. Nic proti Schmitzerovi nebo Špalkové, kteří svoje party doslova dřou, ale když na jednu poctivě odvedenou scénu připadnou dvě ukřičeně odcizující, nemám moc kde brát. Producent Ondřej Trojan se po projekci nechal slyšet, že se podařilo stvořit něco, co se v tuzemsku těžko hledá, ale na světových festivalech je toho hodně - tedy dobře natočené drama o smrti a umírání. Já ho ale v těch desítkách zbytečně unavujících záběrů na sklenice, kola a krajinu nenašel. (16.09.2013)

Uznávám, že jsem to nedokoukal do konce, takže můj odpad není úplně vypovídající a možná by se to na jednu až dvě hvězdy ještě vypracovalo. Ale to fakt nešlo, jsem hrozně dlouho neviděl takhle nudnej protivnej a nezáživnej film jako tohle. Z kina jsem odešel v životě dvakrát a tohle je jeden z těch dvou případů. Jestli to má nějakou pointu tak ji dokáže najít jen divák, kterému nevadí nudné a nezáživné zpracování a pojetí takovéhohle filmu. (16.09.2013)

Přátelé, tak tohle byla největší zívačka, jakou jsem ve svém životě kdy viděl. :D Neskutečné, že jsem vydržel až do konce. A to i přesto, že děj filmu je vlastně totálně o ničem, vůbec nic se zde neřeší, jede si v tom svém uspávacím tempu a Vám je vlastně úplně šumák, na co koukáte. Zavřete oči, za deset minut je otevřete a zjistíte, že jste vlastně o nic nepřišli. Závěrečná pointa tu pak jaksi úplně chybí. Co víc dodat, pro mě je tohle nejnudnější film roku, možná i celého desetiletí. Z úcty k Jiřímu Schmitzerovi, bez kterého by tohle dílko zapadlo do nejtemnějšího zákoutí českého filmu a do absolutní břečky, dávám 1* a 20%. (29.11.2014)

Film Jako nikdy předchází pověst regulérní analýzy tématu smrti a umírání. Holý fakt, že Češi se zmíněnému jevu vyhýbají jako čert kříži, by mohl film katapultovat do středu diváckého zájmu - jsme přeci jen učedlníky Spalovače mrtvol, který neopakovatelným sarkasmem propojil maloměšťáckou idylku s pěkně rozpáleným krematoriem. V případě Jako jindy se ale kmotra zubatá musí spokojit s druhými houslemi: film je spíše o tom, co se stane, když se samorostlému estétovi odehraje před očima (resp. před postelí) celý život. Naštěstí ale je na co koukat. Filmu opravdu chybí odvaha zakousnout se do tématu pořádně hluboko (jako to udělal třeba Haneke ve své Lásce, nebo ještě lépe Nichols ve Vtipu), nebo naopak se satirickým nadhledem (Invaze barbarů). Hodně energie se vkládá do vedlejších motivů, prostor je na utvoření potřebné baladické nálady přelidněn a rušen vedlejšími tématy. Klíčové téma se postupně samo dohledává ve střetu a souznění dvou typů milenek, velmi připomínajících rousseaovský milostný trojúhelník tvořený jednak ženou schopnou sdílet uměleckou a filosofickou reflexi díla, jednak ale i ženou, která tohoto schopna není a miluje "od přírody". Jak P. Špalková, tak T. Medvecká podávají v tomto partu skvělé výkony, typizují dvě tváře ženské lásky a dva archetypy ženy vůbec. Jiří Schmitzer v tomto filmu definitivně prokázal, že je herec evropského formátu. Svůj doušek filosofické nadstavby, který svému umírání podle docela skoupého scénáře měl dát, odevzdal svrchovaně - v jeho podání se divákovi vybaví, že jednou z cest k uskutečnění sebe sama a dovršení existence může být (vedle náboženství a meditace, jak pravil Schopenhauer) i očistné umění. Vangoghovským variacím postupujícího šílení, jak je herec podává, mohl být dán větší prostor. Suma sumárum: velmi dobrý film, spolu s Collete mana nebeská padající v předvečer Kameňáku 4 na palice národa českého. (20.01.2015)