Pianistka

Obdivuju Isabelle Huppertovou, že vzala takovouto roli v takovémto filmu. Ovšem zhostila se jí skvěle a vlastně nebýt jejího perfektního výkonu, tak by ten příběh ani zdaleka nevyzněl tak "úchylně". Sexuální podtón je místy více než důrazný, ale jak jsem zmínil, pohybuje se spíše v té úchylné rovině. Pokud čeká někdo z diváků výrazně otevřené sexuální scény, dočká se pár tvrdších záběrů, ale celkově je to spíše o erotice myšlenkové a slovní. (09.04.2003)

Anatomie obsese a sadomasochismu v ženském vydání, Hitchcock na feministický tón až velmi svého druhu? To jsou otázky, které napadnou poučenějšího diváka při zhlížení tohoto filmu. Kontrast několikerého života stárnoucí vážené profesorky prestižní vídeňské konzervatoře se zauzluje ve zřídka vídané vášni vlastně ne zcela dovršené a o to zmatenější patologie. Jeden muž je z toho jelen s i bez parohů. Zřejmě právě tyto zákruty a jejich vysledovávání jsou smyslem a posláním filmu taženého právě Huppertovou, která i tady stvrzuje univerzálnost svého hereckého záběru. V zcela nezvyklé úloze ale vystupuje i Girardotová, z jejíž matky-megery-strigy jde nezastíraná hrůza. Citový vztah dcery a matky je stejně zmatený jako dceřin vztah ke studentovi a dotváří jeden bludný kruh narušeného a nešťastného osudu, který touží také po slunci a výšinách snového života ideálních lidí. Asi je dobré vědět, co všechno ještě patří do našeho světa. A rozporuplný pocit z filmu je pravděpodobně nejlepší odpovědí na otázku po režisérově a scénáristově motivu. (27.08.2007)

S dílem Elfriede Jelinek je lépe se seznámit mimo vlnu zájmu vyvolanou Nobelovkou. Dnes je odstup dostatečný. Jen těžko si ale umím představit buzz vyvolaný kolem tohoto art filmu bez spojitosti s buzzem kolem Nobelovky. Je to zacyklené, což je vlastně i škoda. Neb Pianistka pojednává o tématech, která by měla být diskutována, ale není tomu tak. Je fascinující, že z něčeho tak obyčejného, jako je vztah matky s dcerou, může vzniknout něco tak komplikovaného a zničujícího. (26.03.2017)

Nepamatuji si, kdy mě nějaký film přivedl do rozpaků tak, že jsem se červenala až za ušima. Pianistka to dokázala. Je to asi zatím nejúchylnější psychologický snímek, který jsem doposud viděla. Ač byl místy až nechutný, jeho kvalitu to nesnížilo, možná, kdyby byl nechutnější míň, stalo by se to. Téma student zamilovaný do vlastní profesorky tu dostalo úplně nový rozměr, a režisér nám ho předvedl bez nejmenšího studu. Jednání hrdinů je tak pudové a instinktivní, že skutečně nevíte, co se stane příště. Bezohlednost a krutost se střídá s prudkou vášní, takže mnohdy těžko rozeznat, kde končí jedno a začíná druhé. BOŽE, tohle byl šílený film, na který asi jen tak nezapomenu. (19.08.2006)

Pianistka žije vo svete vlastných obmedzení a túžob a v tomto svete vlastnej izolácii dokáže nádherne cítiť hudbu. Haneke jej psychopatologickú osobnosť zobrazuje kompenzačne cez umenie a rozvíjajúci sa vzťah k študentovi - ide na to dobre - cez divácke emócie, čo som mu s veškerou emočnou zaangažovanosťou aj zhltla. (Našťastie) nie je to moje prvé stretnutie s Hanekem, preto som si vopred povedala, že zvládnem príbehovú nedopovedanosť a divácku frustráciu zo záveru, čo koniec koncov nebolo až také ťažké. Nezdieľam vrcholné nadšenie z Pianistky (až taký potenciál film nemá), ale nezabudnem... (27.10.2008)