Sedmý kontinent

Pro mnohé depresivní, pro mě vrcholně popuzující pohled na stereotypní opakování běžných denních činností, ke kterým nás nepřímo nutí styl doby, se záměrem vyhnout se co nejvíc lidskému kontaktu (vzhledem k nesympatickým hercům-nehercům pro mě velké plus), aby si divák nebyl schopen vytvořit jakýkoliv vztah, což je každopádně způsob novátorský, nicméně pro psychologické drama vykalkulovaný a umělý. K samotné zápletce - její společenský význam není v systému, ač ho Haneke zřejmě viní, ale v lidech, všichni máme na výběr, možná by Annu s Georgem udělala šťastnými tuzemská sociální podpora s minimem na osobu, která by jim rozhodně zostřila vnímání a připravila napínavé zážitky, ale jejich hlavní problém spočíval v naprosté neschopnosti prožívání radosti, za což by nebylo od věci spakovat do Austrálie i ty, kteří jim tuto emocionální reakci nedokázali předat a výsledkem byli lidé natolik prázdní a bezcenní, že by mně nestáli ani za nákupní cenu filmového materiálu, zvlášť poté, co ze své cestovní horečky nevyjmuli malou Evi. Mám rozporuplné pocity - umělecká stránka mě neoslnila a memento má neadresný vykřičník, takže "jen" zneklidněná mysl, a ta má cenu 60%. (19.04.2013)

Napoprvé mě to nesemlelo. Film se nesnaží o jakoukoli transparentnost mentálního úpadku postav, a tak divák pořád dokola sleduje ty samé činnosti a věci, kterým se rodina ve třech po sobě jdoucích letech věnuje. Samozřejmě se jedná o úmysl, který obstojně navozuje chladnou atmosféru znudění nad vlastním buržoazně nesmyslným způsobem života. Zoufalost a pocit bezvýchodnosti se však nedostavuje, studie partnerského vztahu a rodinné krize rovněž. Závěr nepovažuju za legitimní - to bychom se mohli do Austrálie odstěhovat rovnou skoro všichni. Pokud bych se přiklonil k interpretaci, že divák je v prvních dvou třetinách filmu stavěn do role nicnetušícího pozorovatele (například jako prarodiče), poslední část chce diváka akorát co nejvíc šokovat. Haneke odmítá cokoli vysvětlovat, striktně se drží své manipulace a nakonec udeří. (23.06.2011)

Rád bych vzkázal svému kamarádovi, který mě donutil se jít na tento film podívat, že ho za to upřímě nenávidím. Opravdu mi z toho nebylo ještě pár dní dobře. Jako takový se mi pak film velmi špatně hodnotí. On je totiž natočený dokonale! Jenže pak se dostáváme na tenký led smyslu jeho sdělení a opodstatnění jeho existence. Například KRÁTKÝ FILM O ZABÍJENÍ Krzysztofa Kieslowského, který je svojí sílou a depresivností srovnatelný se snaží odpovědět na celou řadu otázek a přináší určitou vypověď o absurditě trestu smrti. Jenže tento film je jen koncentrovaným trestem a utrpením. Jaký má smysl takový film? Proč nám to Michael Haneke dělá? Někteří říkají, že je to nepodstatné a že umělecké dílo si žije po svém dokončení vlastním životem. Jelikož se ale mám veskrze rád a nerad si ubližuju, tak si budu také žít dále vlastním životem, bez filmů Hanekeho. (28.01.2011)

Fiktivní příběh podle skutečný události, kterej je mnohem pravdivější a skutečnější kritikou kapitalismu než cokoliv od Michaela Moora. Zbožňuju Hanekeho záběry na předměty místo postav. Haneke odmítá nechat diváka ztotožnit se s jakoukoliv postavou nebo jí hodnotit, on totiž dlouho postavy mnohdy zabírá jen tak mimochodem a pouze jejich jednající části, zpravidla končetiny, tím dostává do filmu přímo diváka a dělá z něj postavu samotnou. V poslední části mu pak předkládá možný řešení. Emoční síla a deprese z filmu nevychází kvůli aktu samotnému, ale kvůli pocitu diváka, že Hanekem popisovaný svět je totožný s divákovým. Vztahová nefunkčnost je zachycena skrz neochotu komunikovat. Film je postaven na mozaikovitém stylu, kdy až poslední fáze nám podává vysvětlení k opakujícím se sekvencím a záběrům. (21.01.2011)

SPOILERY Kdyby se Haneke vykašlal na jakýsi "mysteriózní" závěr a vše pořádně dotáhl, udělal by mnohem líp. Rád bych tomu totiž dal víc, ale prostě nemůžu. Má to hodně podmanivou atmosféru, je to skvěle natočené a tři čtvrtiny filmu se mi fakt líbily. Úvod je naprosto úžasný, skvěle představí veškeré postavy a neustále se vyvíjí a dál s nimi pracuje, často jen skrze obraz. Jenže zhruba od poloviny začne ubývat na psychologii a závěrečných 20 minut přijde s něčím, co v souvislosti s dějem sice jakž takž smysl dává, ale je v tom mnoho nedořečeného. Vůbec celý Sedmý kontinent tou nedořečeností strašně trpí, protože sice sledujeme naprosto chladný vztah jedné rodiny, ale od povýšení manžela následuje neskutečně strmý pád dolů bez jakéhokoli opodstatnění nebo aspoň naznačení toho, co se stalo. Jasně, byli na tom finančně dobře, manžel dal výpověď a všichni se odstěhovali do jejich vysněné Austrálie - kde jsou ale zničehonic totálně v háji? Co k tomu vedlo, co vedlo k tomu echt drsnému (až nihilistickému) konci? Diváku, domysli si sám. A u psychologického filmu tohle tolerovat prostě nemůžu. Respektive, proti tomu závěru samotnému nic nemám, kdyby vše před ním bylo dotažené. Takhle si tam člověk může dosadit co chce, ale co z toho vyplyne ve finále? Vlastně skoro nic. Buď příběh rodiny, která se dostala až na totální dno nebo jednoduchoučké podobenství o rutinním životě, které vede ke zkáze - ale na podobenství to málo rozebírá své téma. Přitom se mi většina toho filmu opravdu líbila a byl jsem dost zvědavý, kam se to nakonec vyvine, ale žel k ničemu pořádnému. Jen k takové strašně chytře se tvářící směsi více myšlenek, které ale chybí pořádné uzavření. Ale jen proto, že se to tak tváří a že to je zdrcující to zde schytá samá vysoká hodnocení, přitom do hloubky se pořádně nejde. A přitom zpočáku šlo, minimálně v té první polovině to vypadalo opravdu hodně nadějně. Takhle ale vyšší hodnocení jak lepší tři hvězdy dát fakt nemůžu, jelikož mě závěr prostě zklamal. Navíc je v tomhle podání i prvoplánový a vyděračský. Lepší 3* (29.07.2021)