Sedmý kontinent

Michael Haneke a jeho první lekce depresivních obrázků může začít. Celý ten film ukazuje jak se v jedné normální rodině mění nálady, názory a celkově vše spěje k horšímu. Poslední dvacetiminutovka ale utře prdel i zarytým držgrešlým, kteří dokážou ovládnout jakékoliv emoci při sledování filmu. Vystrčí držku do kořán a nechají do ní proudit tuny emocí, který tenhle film zničehonic ze sebe vyrazí. Je to síla a bylo dost těžký ten film vůbec dokoukat a zůstat při vědomí. (20.08.2010)

Hanekeho filmy bývají zpravidla nepříjemné a náročné na rozdýchávání, ale ve většině případů mi přinášejí silný zážitek, za nějž jsem přes veškerou nálož negativních pocitů v jistém smyslu vděčný a obvykle si na ně dokážu najít správné rozpoložení a čas. Formálně vytříbené statické záběry rozevírají mozaiku sterilního života obyčejné rodiny, v níž život plný vzájemného odcizení a ubíjející rutiny začíná vést k neodvratní zkáze, od počátku nás detailně seznamují s hlavními postavy a Hanekemu se i z dlouhých, zdánlivě rovněž monotónních záběrů na vyjíždění či mechanické umývání auta podařilo vytvořit neuvěřitelně působivou atmosféru. Přestože jsem si předem k tomuto filmu přečetl více komentářů a byl připraven na cosi drsnějšího, naštěstí mi žádný z nich úplně nevyzradil vyvrcholení, které mě popravdě šokovalo. Něco takového jsem vážně nečekal a jenom jsem zíral, kam až zkáza konzumního materialismu může zajít... Oproti Funny Games, ve kterých Haneke přinesl více méně jen obyčejný „home invasion“ thriller/ horror (s jedním malým nápadem navíc) se panu režisérovi tentokrát podařilo opravdu neotřelý děsivý film se skutečně nepředvídatelným dějem, který mě pomalu nenechal vydechnout, a originálním vyvrcholením, jaké jsem snad v žádném jiném filmu neviděl... a vážně, kam se na děsivý protižek z poslední třetiny hrabe většina horrorů! Sedmý kontinent je opravdovým peklem... a jakkoliv mám se samotným závěrem a hodně krutým vyzněním menší problém, protože jsem coby divák ke konci tohoto psychologického dramatu přestával postavám a jejím jednání úplně rozumět, a celá ta katarze pak vzhledem k absenci bližšího rozebrání a vysvětlení trochu působí jako snaha prvoplánově šokovat, musím uznat, že otázek a podnětů k přemýšlení nabízí Sedmý kontinent dost a jeho silné poselství ke mě dorazilo. [85%] (02.01.2022)

Tomuto filmu bych šupem stáhla plné nebe hvězd. Tak sugestivně vybudovanou atmosféru na pouhém znázornění stereotypního, blahobytného života jedné rodiny hnedtak neuvidíme. Po zdánlivě banálním začátku, který ale ani za mák nemůžu nazvat nudným, protože každý záběr má svou opodstatněnou důležitost, se postupně dostaneme k momentu, který nás zchladí jak ledová sprcha, protože se nám rozsvítí, kam celý děj vlastně kráčí. A pak už jsme jen vtaženi do víru (radikálního) dění, že zapomínáme k čemu slouží naše plíce. Takhle zatajený dech bych neměla ani kdybych seděla o půlnoci v opuštěné kadibudce uprostřed hlubokýho, sibiřskýho lesa. Máte můj kompliment, Herr Haneke! Proč teda ubírám hvězdičku? Za ty reálné osoby, které poskytly námět k tomuto snímku. A za všechny jim podobné a jejich postoj k životu. Za jejich nekonečné sobectví. Důvody, proč se rozhodly k vyvandrování do tramtárie jsou pro mě neakceptovatelné. Nesdílím žádné sympatie, natož lítost s lidmi, kteří si neváží dobrého bydla. (19.08.2010)

Už dávno ma nejaký film tak vnútorne nerozsekal ako toto majstrovské dielo od Hanekeho. Sociálna dráma o rozklade jednej rodiny, ktorá nemôže nikoho nechať chladným. Bezcieľnosť, bezútešnosť a chladné vytriezvenie... Je natočená veľmi dobre, realisticky, pre diváka nie je žiaden problém dosiahnuť empatické vcítenie do charakterov jednotlivých postáv. Je tu množstvo momentov, ktoré postupne budujú chladnú, mrazivú atmosféru od scénky ku scénke a to až do mrazivého pekla kdesi hlboko pod Siedmim kontinentom (manželkin tichý plač v aute, dcéra v škole...). Čo Haneke ubral na racionalite a istej mindfuckovosti snímku (tak ako to je u jeho neskoršej tvorby), to pridal k emotívnej stránke a celkovej dusivej a nepríjemnej atmosfére, výsledkom čoho je drvivá priamočiarosť. Záver je šokujúci, strhujúci, depresívny, presne podľa môjho gusta čo sa týka priamočiarej, chladnej a depresívnej drámy s maximálne realistickým účinkom. Film bude vo mne ešte dlho rezonovať. (29.07.2015)

Perverzní studie chladnosti, odcizenosti v rodině, kde hrají důležitější roli předměty každodenní potřeby, na které se během filmu díváme v detailních close-upech, než prázdné, nic neříkající obličeje jejich uživatelů. Nihilistický monument, obzvlášt v churavých podzimních dnech opravdu tísnivá podívaná, po které by si to "chtěl jít hodit" i největší optimista. (07.10.2013)