Neporazitelní

Dante Lam posledních pět let přinášel stále spektakulárnější a pompéznější akční filmy, ale tentokrát všechny grandiózní a sofistikovaně inscenované přestřelky, honičky či exploze opustil a namísto nich ve svém (prozatím) vrcholném snímku divákům přináší veskrze komorní sportovní melodramata z prostředí MMA. Jak zde říká trenér svému žákovi, "musíš vědět, proč v ringu stojíš", a přesně na tom také postavil Lam svou svěží variaci na klasické rockyovské téma. Ačkoli i dříve se snažil dodat spektakulárním atrakcím dramatické podloží, spíše se nakonec vyprávění utápělo v třeskuté kýčovitosti (The Viral Factor) či přepjatě rádoby ponurosti (Fire of Conscience). V "Neporazitelných" se naopak žánrová schémata dobře vyvažují s nenucenou sentimentalitou a spolu s velkým charismatem obou hlavních představitelů i famózně nasnímanými souboji utváří vzájemně se podpírající koherentní a maximálně uhrančivý celek. Ve všech uvedených rovinách navíc Lam divákům předkládá vždy něco víc než jen standard. Vyprávění se sice věrně drží ikonických elementů žánru ustanovených v "Rockym", ale současně přichází i s vlastními obohacujícími prvky a zvraty. Postavy jsou sympatické už jenom tím, že nad zámec pouhé motivace vyhrát a něco dokázat světu si s sebou nesou pragmatičtější a osobnější důvody, proč do ringu vstupují. Už to samotné by stačilo, aby souboje měly velký dramatický náboj, ale díky Lamově režii navíc představují vrcholně intenzivní podívanou, která dokáže vtáhnout natolik, až se člověku napětím stahují svaly v těle. Souboje a tréninkové pasáže ostatně skvěle fungují díky vynikajícím představitelům, kteří jednak dokážou unést všechny dramatické polohy rolí, ale navíc byli ochotní se během devítiměsíční průpravy fyzicky proměnit na atlety. Nejen v tomto ohledu je je hlavním esem snímku Nick Cheung, který se v pětačtyřiceti letech zcela fyzicky proměnil a navíc dosáhl zcela nové úrovně dramatického herectví. Poté, co se zdálo, že se Dante Lam stane jen odosobněným specialistou na stále ambicióznější, ale v základu prázdné atrakce, se v "Neporazitelných" vzepjal k strhujícímu výkonu. Stejně jako v případě "The Beast Stalker" se na něj opět zaslouženě snášejí nominace na výroční ceny i vysoké tržby z kin a zase lze s velkými očekáváními vyhlížet, s čím přijde příště. (01.12.2013)

Po příběhové stránce nejsou Neporazitelní ničím oslnivým, servírují nám něco, co jsme již v různých derivátech viděli, ovšem to není na škodu. Prvky silnějšího dramatu vždy dodávají sportovním filmům šmrnc a není tomu jinak ani v tomto případě. Co však potěší nejvíce, je ztvárnění zápasů a tréninkové sekvence, na které se velmi dobře kouká a to, že k nim hraje krásná Simonova a Garfunkelova píseň The Sound of Silence (i v instrumentální podobě), to už je jen ta pomyslná třešnička na dortu. (11.12.2015)

Podle traileru bych řekl, že je to klasická martial art podívaná z MMA prostředí a to jsem i očekával. Film je ale úplně o něčem jiném. Soubojů zde neni zas tak moc a většina filmu je o vztahu malé holčičky a bývalého boxera. Do toho přibude příběh mladého bojovníka, který chce vyhrát turnaj v MMA stylu, kvůli větším ambicím, než je peněžitá výhra, nebo sláva. Osud bývalého boxera a mladého bojovníka zavede do tělocvičny, kdy si navzájem pomáhají. Příběh je to hlavní, co v tomto filmu hraje hlavní housle a mě osobně to mile překvapilo. Trénink je zde parádní a dlouhý a samotné fighty jsou pěkně natočené, i když je zde spousta věcí, které jsou v MMA zakázané. Hlavně že se na to parádně kouká. Čeho jsem se hned na začátku zděsil, byla ta malá holčička, protože v těchto filmech bývají děti upštěné a spíš lezou na nervy. Ta mě taky mile překvapila a vztah který s boxerem po dobu filmu budují je hodně emotivní. Pro mě celej film velký překvapení, které jsem si opravdu vychutnal. Za mě 90% :) (13.01.2014)

Zhliadnutá tzv. "pracovná verzia", kde nebola ešte použitá pre film zložená pôvodná hudba, ale namiesto nej boli použité náhradné skladby. A možno práve aj vďaka nim ma to celé veľmi chytilo, kedže sa použili známe staré, poväčšinou americké skladby (a tak som si miestami pripadal, ako keby som po hudobnej stránke pozeral napr. Forresta Gumpa), ktoré výrazne podkreslovali výsledný dojem jednotlivých (nielen) bojových sekvencií. Vidieť bojovú koláž v ringu zápasiacich protivníkov na pozadí skladby Mindheist z Nolanovho Inception, alebo tréningovú, predzápasovú montáž za zvukov Sound of Silence od Simon and Garfunkel bol silný adrenalinový zážitok. Tak ma napadlo, že tento spôsob hudobného podfarbenia akčých filmov z Ázie by sa mohol uplatniť aj v ďalších projektoch, kedže vo výsledku to filmu neubližuje, práve naopak, obzvlášťnuje. Príbeh samotný je potom aj vďaka dobre zvoleným predstaviteľom (či už charakterovo, ale hlavne aj fyzicky) variáciou na dejové zákutia od Rockyho až po nedávneho Warriora. Nič objavné, ovšem spoľahlivo fungujúce. Bojová choreografia slušná, hlavne v prevedení Andyho On-a. (19.05.2013)

Je potěšující, že se klasické schéma filmů o kontaktních sportech dnes již přežilo a ty desetiletí neměnné neduhy jsou minulostí. To co je naopak v žánru v kurzu, je silné lidské drama o nečernobílých postavách, kde je sportovní složka (zdánlivě) podružná a plní spíše roli třešinky na dortu. Musí sblížit s postavami, aniž by se to uchýlilo k trapárnám se záporáky a podobné zhůvěřilosti. Musí budit dojem, že tvůrci nepodvádějí milosrdným střihem a že si to tedy herci na place (žíněnce) tvrdě vypotili. A zároveň si musí zvládnout poradit se situacemi, jak se vyhnout, na hlavu obrátit či alespoň se ctí vybruslit z případných nevyhnutelných žánrových klišé. A málokterý snímek to doposavad zvládl lépe než právě Lamův majstrštyk, který působí dojmem asijského sociálnějšího a naturalističtějšího "remaku" Warriora. Výtky se samozřejmě najdou. Je to místy značně patetické, ale to k tomu tak nějak patří. Zásadnímu zvratu se jde po celou stopáž tak okatě naproti, že vlastně vůbec nepřekvapí. Hongkongská akustická verze Sound of Silence je vynikající, ale ta později ženštinou odzpívaná oproti originálu bez síly a především dost ničící scénu, kterou podbarvuje. No a vůbec nejhorší je dovyprávění příběhu formou fotek během závěrečných titulků. Jak je to milé, tak to poněkud nesportovně podkopává to, o co se (úspěšně nutno podotknout) film předchozí dvě hodiny snažil. (15.12.2013)