Ohňostroj

Jeden okamžik může trvat věčně. Kitano opět pokouší smrt, opět je na několika místech k smrti vtipný a opět nehraje podle pravidel. Prostě si hraje. Nesází na klasickou dramatickou výstavbu zápletky. Před distribucí děj posunujících informací upřednostňuje náladotvorné záběry. Gangsterské prostředí je podáno stejně nevzrušivě jako záběry moře, režisérova oblíbeného místa začátku a konců. Vrchol apatičnosti ve vztahu k žánrovým vzorcům představuje neakční bankovní loupež, částečně snímaná tichou bezpečnostní kamerou. Stejně tiše, klidně a smířené působí protagonista. Samozřejmě mimo ty chvíle, kdy někomu jakoby nic jídelními hůlkami vypíchne oko. Asi žádný jiný režisér nedokáže přejít od smíchu ke smrti ve zlomku vteřiny. Vpády zdánlivě nesouvisejících záběrů a „mrkni a mineš mě“ gore chuťovek narušují souvislé plynutí melancholického toku a činí film nejednoznačným v pocitech i postavách. Zklidnění přichází ve scénách bytí pro sebe. Vykreslení skoro bezeslovného vztahu je v kontrastu s ostatním děním nádherně neagresivním útokem na smysly a bezcitnost světa. Pokud byste jej chtěli vnímat jako obvyklé lineární vyprávění, bude vám Ohňostroj zřejmě připadat stejně nečitelný jako hlavní hrdina. Stoický, naprosto se vším smířený muž, který možná přešel na temnou stranu a možná jenom mezi bílou a černou přestal rozlišovat. Film má těch barev každopádně mnohem více (nejen zásluhou obrazů, jejichž prostřednictvím jedna z postav zkouší navázat dialog alespoň sama se sebou). 80% (22.05.2012)

Kecal bych, kdybych řekl, že to ve mě nic nezanechalo - to naopak, nejedna scéna tu má svoji sílu a ten příběh obecně má co nabídnout, včetně toho stěžejního tématu radování se z každodenních drobností a žití z nich, které se mi velice líbí a naprosto s ním souhlasím. Jenže přesně o tom samém je i Kikudžiro (jen se v něm děj nemotá okolo yakuzy) a ten mě nejen že dokázal víc dojmout, ale také mi ty stejné myšlenky neříkal minimálně dvacetkrát a také v něm nebylo tak moc očividné, k čemu vše spěje a jak to celé skončí. Ohňostroj má totiž určitý mustr, který sice má svou podmanivost i sílu, ale zároveň nikdy ne zrovna pořádnou a více zapamatovatelnou, protože se dá rychle prokouknout a pak už je to jako jen odškrtávání nákupního seznamu. Z toho důvodu si mě zde Kitano sice spíš získal než ne, ale zase ne tolik jako právě v Kikudžirovi, který mi přišel vyspělejší a i chytřeji vedený, A když vím, že Kitano umí stejné téma líp, nebudu na sílu přidávat čtvrtou hvězdu. Navíc i to náhlé cpaní krvavých scén do toho je sice zajímavé a osobitě podané, ale že by se mi do celku či následující scény vždy hodilo, to říct zrovna nemůžu. Ale určitě jsem se rád ke Kitanově tvorbě vrátil a těším se na tom, co mě od něj ještě čeká. Silné 3* (21.01.2023)

Hodne emotivni film, jemuz je ale potreba se oddat. Je potreba aktivni divakovi spoluprace, styl vypraveni i formalni styl ho do pribehu samy nevtahnou. Atmosfera je podtrzena vhodne zvolenym hudebnim doprovodem. Malovane obrazky vypovidaji o depresivite Horibeho postavy mnohem lepe nez jakkakoliv slova. A nakonec je hlavne potreba smeknout pred Kitanovou sebereflexi, ktery dokaze charakter postavy sobe na telo nejen vystizne stvorit, ale i charismaticky a presvedcive zahrat. (26.08.2006)

Takeshi Kitano má zvláštní smysl pro absurdno, projevuje se v humoru, v poetice, v expresivní brutalitě, zkrátka v celé, zvláštní, atmosféře, přičemž jej Kitano nechává spíše subtilně proplouvat filmovými detaily, než aby jím mlátil diváka přímo do oči (jak někdy dělají bratři Coenové). Z Ohňostroje se tak stává pro nás kulturně mírně vzdálený mix vzteku, utrpení i krásna se špetkou něhy a to ne v klasickém uspořádání, kdy za drsnou maskou filmu se skrývá něco milého, ale spíše naopak cítím, že za krásnými obrazy a hudbou se dusí ublížený a bezmocný Kitanův/Nishův hněv... Zajímavé, ovšem po odstupu ne až tak strhující... 7/10 (20.04.2010)

Pri flimoch Takeshi Kitana si ma vždy napadne, že musím mať v sebe niečo z japonskej mentality. Jeho (ich) štýl mi totiž totálne sedí, vždy ma dokáže dostať do veľmi zvláštneho smutnošťastného rozpoloženia. Hana-bi zahreje subtilnou, tichou majestátnosťou a zároveň ohúri krvavo-komickou "coolovosťou". Hladať nejaké drobné chyby by bolo neslušné. Origato, Kitano. Opäť. (19.05.2006)