One Direction 3D: This Is Us

Předem bych chtěl upozornit své čtyřprocentní funoušky, že jsem dokument Gay Erection: This is Ass zhlédl výhradně z rodičovských důvodů. Chtěl jsem totiž vědět, proč po nocích slýchávám z pokojíčku své desetileté dcery přerývané vzdechy doprovázené výkřiky jako "Hery" a "Lájem" (Podotýkám, že místo "veledíla" paní Rohlíkové jsem ji podsunul daleko kvalitnější literaturu a Šindlerův seznam ještě neviděla.) , a proč si pak přes den zkomolenou angličtinou, z níž lze i trénovaným uchem pochytit pouze neustále se opakující "láv, bejbééé, hááárt a túúúgedrrrr", mátožně pobroukává dvouakordové kolotočářské cajdáky, ze kterých by blil i Honza Nedvěd. No povím vám, jsem zděšen! Naivně jsem se totiž domníval, že éra komerčně vyhajpovaných, kokotích homokvintetů skončila, když se "fenomény" jako Beast 17 nebo Take Death odebraly do nezaslouženého popového důchodu, protože jim začaly růst panděra a chlupy v uších a v extázi strhané spodní prádlo ječících čtyřicítek by na pódiích mohlo spustit požární poplach. Satanžel to mezi prebubescentními kikinami a hošššýky s účesem Džastýna Bíbra neustále cinká a všichni ostatní s jakýms takýms hudebním vkusem musí holt zase zatáhnout prdel, zacpat si uši a doufat, že se to brzy přežene. Ale abych to zkrátil, trnuly mi u toho bradavky, několikrát jsem se pokusil hodit těm hošanům na pódium kalhotky zbrocené první menstruační krví a dokonce jsem málem obětoval i svého plyšového tchoře, bez nějž se na krok nehnu. Naštěstí se mi ho nepodařilo svou Sonkou prohodit, a tak skončil jen pod televizním stolkem a já se mám i nadále v noci k čemu tulit. Jediné zoufale pozitivum spatřuji v tom, že si má dcera vybrala z té pětice ke zbožňování opravdu žužu ťutíny a ne třeba toho pakistánského morgoše. A na závěr vám nechám zahrát nějakou pěknou opravdovou pissničku. (24.10.2013)

ČSFD hlásí: 6. nejrozporuplnější film. A abych řekl pravdu, vůbec se tomu nedivím. Já se ale pokusím v hodnocení vůbec nevyjadřovat ke kapele One Direction, k jejím členům, jejich stylu ani k jejich hudbě. Jako takový je tento dokumentární film překvapivě snesitelnou záležitostí. Rozhovory s členy kapely (nepočítaje uřvané 13leté fanynky) a jejich rodinami dávají smysl. Není to iracionální opěvování polobohů hudební scény, ale obyčejné zhodnocení "normálních lidí" "normálními lidmi". Člověka určují jeho činy a v jejich případě (charita pro Afriku, solidarita rodině, aj.) se tyto skutky dají chápat pouze pozitivně. Ano, jsem zvědav jak dlouho jim to vydrží, osobně tomu moc času nedávám. Ostatně o těch špatných se film točit zcela určitě nebude, ale od toho tu máme bulvár. Poslední bod zhodnocení patří jejich producentovi. Simon Cowel byl pro mne vždy vizionářem a člověkem s jasným tahem na bránu. Osobně bych dal nevím co, abych měl takový čuch na prachy... Podle jeho vlastních slov mu nápad založit One Direction nezabral ani 10 minut. Řekněte kdo jiný je schopen a 10 minut vyrobit takovouhle úžasnou továrnu na peníze? Obrovská poklona a respekt před tímto člověkem. Ať se nám 1D líbit nemusí, baví spousty lidí napříč celou zeměkoulí, a s tím se asi budeme muset smířit. (26.04.2014)

Boybandy mám ráda. Nebo aspoň od hodně z nich si sem tam prozpěvuju nějakou srdceryvnou nebo veselou písničku. Hysterická jsem ale nikdy kvůli žádné skupině roztomilých kluků nebyla, většinou mi stačilo přečíst jeden rozhovor s kterýmkoliv z nich, aby mi bylo jasné, že mají předem naučené odpovědi, a že to jsou namyšlení a nudní lidé. Ale z toho, co jsem do teď viděla o One Direction, mi přijde, že oni jsou všichni docela milí kluci. Kluci, kteří rádi zpívají( i když Niall a Louis ne moc dobře), uvědomují si i v nízkém věku, že měli obrovské štěstí, že mají to, co mají a že celé jejich setrvávání v kapele je především jedna velká zábava. Působí na mě opravdu pozitivně a ani se nedivim, že po nich třináctky šílí. Celý ten film o nich byl fajn, nikdo asi nemohl čekat nic jiného než ukázky z koncertů a rozhovory, tak si myslím, že odpad může dát zkrátka jen takový člověk, který už předem věděl, že skupinu nesnáší, a že film odpadem ohodnotí. Já jsem nahlédla kousek za oponu a uvědomila si, že odehrát tak monstrózní turné, není žádná legrace ani když mají kluci prvotřídní servis a nic moc sami nemusí vymýšlet. (13.04.2014)

Aneb Když nás bylo ještě pět a Harry neměl dlouhý háro. Úvodem bych chtěla upozornit, že nejsem nijak velká 1D fanynka. Ano, znám některé jejich písničky, ale že bych měla po pokoji vylepené jejich plakáty a říkala si Directioner, to opravdu ne. Popravdě mi překvapilo jak to bylo fajn! Sice mi vadilo, jak u některých vystoupení si to tvůrci přilepšili grafikou a taky bych to o jednu/dvě písničky zkrátila, ale bavila jsem se. Nasmála jsem se víc, než u nějaký komedie. Jsou to obyčejní kluci, kteří se proslavili hrozně rychle a jsou to i neuvěřitelní paka, který dokážou hrozně rozesmát. Vtipný to sledovat v době, kdy už tam jeden z nich není a oni se baví o tom, zda by měli takovou slávu i bez někoho z nich. Sice mi některé fanynky ukamenujou, ale stejně mi tam Zayn neseděl a byl trochu navíc. Pardon. (06.09.2015)

Jelikož rád sleduji reality show, tak znám One Direction od jejich úplného začátku. Všichni umějí, ať už lépe či hůře, zpívat, o tom se nedá pochybovat a zdají se jako pohodoví kluci. Dokument zachycoval jejich začátky a poslední koncertní turné a myslím si, že pro fanoušky je jako stvořený, to ale neznamená, že by se neměl líbit lidem, kteří One Direction moc neznají. Najdou se zde i vtipné chvilky, které mě opravdu rozesmály. Myslím, že dokument splnil svá očekávání a mně se líbil. (11.09.2013)