Hrátky s peklem

Velice šílená komedie, oslavující filmové řemeslo. První polovina je dosti rozporuplná, ale jakmile se začne točit film s Yakuzou, tak je to neskutečná, nonstop krvavá lázeň, vzdávající poctu Samurajským filmům a lásce k filmovému řemeslu a přijde i "Japonský Bruce Lee". První polovina za 50%, druhá za 100%. (03.05.2016)

Jeden z nejbizarnějších a nejpodivnějších (hlavně v poslední čtvrtině filmu) filmů o natáčení filmu nemohl zřejmě natočit nikdo jiný, než Šion Sono. Přesto je to zatím nejslabší film, co jsem od něj viděl. Přišlo mi, jako by Sono, překvapivě, neměl nebo nechtěl svým filmem vůbec nic říct, pokud přeci jen ano (a týkalo se to filmu), bylo to horzně nevýrazné. Ocenit ale musím nenucenou bizarnost, hudební stránku filmu, herecké obsazení a Sonův tradiční cit pro krásu hereček (bez ohledu na jejich věk). (10.10.2015)

… aneb nesnesitelná lehkost filmování____ Jigoku de naze warui je podle mě dost vážná teze o životě: i když na povrchu to vyzní hlavně jako komentář fimového/zábavního průmyslu, v postatě to říká něco o postavení jednince ve společnosti (moderní, postindustriální samozřejmě). Typické "hollywoodské" schéma o tom, jak looser ke štěstí přišel subvertuje a ukazuje příběh, kde si ten vysněný fame někdo získá jenom přes hromady mrtvol - je jedno, že jeho srdíčko je na správném místě, že kvůli své vášni obětoval všechno, jediná cesta k naplnění o snu vede k totálnímu gore masakru (přes ten už cesta mezi vyvolené pochopitelně nevede). Mluví zkrátka o nejistotách a neurózách moderního člověka, který žije v sociálních pohyblivých píscích a je víc než kdy předtím závislý na uznání druhých, což znamená, že se musí snažit dělat víc a víc pro to, aby si je nějakým způsobem získal, třeba i za cenu toho že ze sebe dělá debila na Youtube, v reality show atd. (geekové prostě mají jenom svoji specifickou strategii, jak se prosadit). Skvělé je třeba to, jak subvertuje postavu jakuzáka, který přehnaně lpí na tom, aby se jeho dcera prosadila jako herečka, čímž se odhaluje jeho neuróza a podvědomý strach ze ztráty společenského postavení - správný jakuzák se bojí jenom toho, že skončí ve vězení nebo s kulkou v zátylku. Jako ironický sociální komentář je to skvělé, o ironii jako takové si ale můžem klást otázky: http://www.stasisjournal.net/all-issues/1-politics-of-negativity/13-when-negativity-becomes-vanity-hegel-s-critique-of-romantic-irony (04.04.2014)

Nejnovější Sonův film mě nějak výrazně nezklamal, ale ani nenadchnul, trochu lepší průměr, tu čtvrtou hvězdu dávám po dlouhém otálení za závěrečný masakr... I když "tohle není Kill Bill", inspirace jím byla zjevná (hlavně v momentě, kdy Micuko stojí obklíčena jakuzou a provede ten krásný "toč-seč-hlav"). Ze začátku jsem měl trochu problém se do filmu dostat, působil na mě hodně roztříštěně, ale nakonec mě docela zaujmul, pobavil a v některých scénách mě dokonce přiměl k hlasitému smíchu. Také jeho šílenost byla celkem uspokojivá, ale bohužel to byla šílenost trochu jiného druhu, než na jakou jsem u Sona zvyklý a na kterou jsem se tak těšil, takže proto možná ty mé mírné rozpaky... Nečekejte zkrátka žádné velké úchylárny a psychopatologické perverze, jen takový hodně odlehčený japonský gore humor. (22.04.2014)

Zatímco jiní japonští režiséři, jejichž jména se na přelomu tisíciletí ustálila v povědomí západních filmových nadšenců, dnes buďto přešli do mainstreamu, nebo jejich tvorba stagnuje či přímo utichla, Šion Sono si nadále uchovává punc nonkonformního tvůrce, a navíc nikterak nepolevuje v kadenci nových snímků. Ačkoli nelze říci, že by každý jeho nový snímek byl mistrovským dílem, a občas je také evidentně v područí poptávky ("Guilty of Romance"), v pravidelných intervalech nadále přichází se snímky, které uhranou svou osobitostí. "Why Don't You Play in Hell?" i v předestřeném kontextu překvapí coby dílo vyznačující se až nevídanou svobodomyslností. Snímek pojednávající o skupině nadšených filmařských amatérů, kteří prostě chtějí točit film a neberou při tom ohledy na jakékoli normy či pravidla, si sám uchovává totožný přístup. Máme tu osvěžujícím způsobem nepředvídatelnou erupci nápadů, ale současně i dílo vykazující velkou řemeslnou profesionalitu a léty tříbenou reflexi populárních žánrů – výsledek tedy představuje dokonalý hybrid postupů, které by člověk spojoval s jindy protichůdnými světy nadšených debutantů a ostřílených veteránů. Žánrově Sono film koncipoval jako mnohovrstevnatou reflexi jakuza filmů. Staví tak proti sobě jeden gang jak vystřižený z šedesátkových ninkjó jakuzáren (ctnostní hrdinové, vzletné ideály, historické dějiště, souboje na meče) a druhý zase jakoby pocházející z videoprodukcí osmdesátých a devadesátých let (hulvátští bouchači, šéfové jako byznysmeni, divoké přestřelky). Vyprávění pak kulminuje v klasickém finále nagurikomi (vtrhnutí do sídla nepřátelského gangu) a vše při tom zaznamenává de facto reportážním stylem revizionistických džicuroku jakuzáren ze sedmdesátých let. Ale namísto tarantinovského eklektismu Sono nespřádá ze starých prvků ultimativní jakuza film, nýbrž vytváří travestii, kde do klasických situací umísťuje neadekvátní postavy. Současně ale "Why Don't You Play in Hell?" představuje melancholickou ódu na klasický filmový materiál a oslavu filmu coby média na naplňování snů. Také v této rovině se ukazuje Sonova osobitost, protože namísto obvyklých stařeckých mudrlací a teskných oslav ukazuje sílu filmu právě v rovině nadšenecké nespoutanosti a idealismu, jenž spojuje revoluční mistry, nové talenty i zetkové fušery a amatérské fandy – jak říká David „The Rock“ Nelson: „Jestli máte kameru, prdněte do ní kazetu a prostě točte!“ (08.04.2014)