Hrátky s peklem

Nebyt posledni tretiny filmu, dam 2*. Proc? Sono zmlsal. Osobne mam radeji filmy typu Klub sebevrahu nebo Pod vlivem lasky, ktere proste nemaji obdoby a rozhodne se nedaji zaskatulkovat. Sonova vaznejsi tvorba jiz trpi typickou japonskou zdlouhavou ospalosti, ktera vsak dokaze odmenit uzasnym pohlcenim, pokud se clovek dodiva az do konce. Ovsem tohle? Hratky s peklem brnkaji neustale na tu silenejsi notu, ale rozehraji se opravdu az v posledni tretine. Jako pocta filmovemu remeslu to poslouzit muze. Ovsem spatne prehravany patos, rozrthane vypraveni, nevyvazenost...=nuda a neustale ocekavani, kdy se to konecne zvrhne. Zvrhlo. Coz je dobre. Pro me vsak jeden z nejslabsich kousku od Sona. (30.06.2014)

Šion Sono natočil Japonský trhák na Tarantinův styl, no ale na mě tohle bylo trochu moc. Klasicky přepálená stopáž zabalená v poměrně zajímavém a originálním příběhu, který poslední půl hodinu vyvrcholí v absolutní Ultra, SPLATTER masakr, který působí bohužel vtipně nikoli drsně. Efekty vytvořené snad v After Effects a celkově zpracování gore je za mě hodně podprůměrné, což hororového fanouška milující gore obrovsky zamrzí. Na druhou stranu alespoň mě potěšila hlavní protagonistka Mitsuko, která je nekompromisní a sexy fena, kterou budete chtít při sledování filmu opíchat k zešílení!! Při sledování jsem si několikrát řekl WTF, REALLY? Japonci jsou holt blázni a jejich forma mi příliš nesedí, byť to dělat Korea na drsnéj, špinavéj,vizuálně dechberoucí způsob, tak definitivně mé pocity jsou mnohem více pozitivnější. Příliš nadšený nejsem, ale jistou kvalitu film rozhodně má a nelituji zhlédnutí.6/10 (17.03.2014)

Zatímco jiní japonští režiséři, jejichž jména se na přelomu tisíciletí ustálila v povědomí západních filmových nadšenců, dnes buďto přešli do mainstreamu, nebo jejich tvorba stagnuje či přímo utichla, Šion Sono si nadále uchovává punc nonkonformního tvůrce, a navíc nikterak nepolevuje v kadenci nových snímků. Ačkoli nelze říci, že by každý jeho nový snímek byl mistrovským dílem, a občas je také evidentně v područí poptávky ("Guilty of Romance"), v pravidelných intervalech nadále přichází se snímky, které uhranou svou osobitostí. "Why Don't You Play in Hell?" i v předestřeném kontextu překvapí coby dílo vyznačující se až nevídanou svobodomyslností. Snímek pojednávající o skupině nadšených filmařských amatérů, kteří prostě chtějí točit film a neberou při tom ohledy na jakékoli normy či pravidla, si sám uchovává totožný přístup. Máme tu osvěžujícím způsobem nepředvídatelnou erupci nápadů, ale současně i dílo vykazující velkou řemeslnou profesionalitu a léty tříbenou reflexi populárních žánrů – výsledek tedy představuje dokonalý hybrid postupů, které by člověk spojoval s jindy protichůdnými světy nadšených debutantů a ostřílených veteránů. Žánrově Sono film koncipoval jako mnohovrstevnatou reflexi jakuza filmů. Staví tak proti sobě jeden gang jak vystřižený z šedesátkových ninkjó jakuzáren (ctnostní hrdinové, vzletné ideály, historické dějiště, souboje na meče) a druhý zase jakoby pocházející z videoprodukcí osmdesátých a devadesátých let (hulvátští bouchači, šéfové jako byznysmeni, divoké přestřelky). Vyprávění pak kulminuje v klasickém finále nagurikomi (vtrhnutí do sídla nepřátelského gangu) a vše při tom zaznamenává de facto reportážním stylem revizionistických džicuroku jakuzáren ze sedmdesátých let. Ale namísto tarantinovského eklektismu Sono nespřádá ze starých prvků ultimativní jakuza film, nýbrž vytváří travestii, kde do klasických situací umísťuje neadekvátní postavy. Současně ale "Why Don't You Play in Hell?" představuje melancholickou ódu na klasický filmový materiál a oslavu filmu coby média na naplňování snů. Také v této rovině se ukazuje Sonova osobitost, protože namísto obvyklých stařeckých mudrlací a teskných oslav ukazuje sílu filmu právě v rovině nadšenecké nespoutanosti a idealismu, jenž spojuje revoluční mistry, nové talenty i zetkové fušery a amatérské fandy – jak říká David „The Rock“ Nelson: „Jestli máte kameru, prdněte do ní kazetu a prostě točte!“ (08.04.2014)

Kdyby chtěl někdo ještě hlubší bizzar, tak vzhůru do Love Exposure, případně Survive Style 5+. To jsou moji zbožňovaní. Ale kdyby chtěl někdo famózní film, čerstvý jako orosené supermango, který se opět tak krásně švihloasijsky vymyká - well, Why Don't You Play in Hell? Zvuk - dobrý! Moc příjemné. Téměř plno. (08.03.2015)

Satiricky oslavný meta-mix žánrů nejen japonské kinematografie ve kterém už beztak těžce nekonformní Sono posunul hranice své kreativity ještě o stupeň či dva dál. Sono si filmem zřejmě plní svůj sen, míra vášně s jakou je snímek natočen a které je patrná na první pohled se viditelně přenesla i do naprosto špičkových výkonů celého hereckého ansámblu. To že Sono měl scénář 15 let v šuplíku je ale možná důvodem toho, že tempo uprostřed občas mírně klopýtne nicméně filmu to lze zalívat jen stěží. Obratem totiž hned přijdou scény, které přímo přetékají originalitou. (19.03.2014)