Sinister 2

Po úspěšné jedničce vzali značku do ruky fušeři z Blumhouse Productions (Jesebelle, Visions, Dark Skies a podobný sračky) a vytvořili přesně ten samý generický hororový produkt, na který se specializují. Tedy hloupé laciné lekačky (včetně toho, že poslední záběr je lekačkou (hloupou, lacinou)), děti, rozdělená rodina, izolovaný dům a hlavně neschopnost vzbudit jakoukoli emoci dále než tu samou sekundu kdy onen podnět proběhne. Je to usledovatelný, pár nápadů zde taky je a třeba snahu scénáristy to z minulého dílu dějak přicvakat dohromady je třeba ocenit, nicméně se můžete připravit na to, že za týden nebudete vědět, že jste to viděli. (03.01.2016)

Leč "wow" efekt z jedničky se zde neopakuje, tak času nelituji. Z Bughuula se díky jedničce stala jedna z velice oblíbených hororových postav a na tom staví dvojka. Funguje to? U mě ano. Příběh naštěstí není nějak extra debilní na to, abych se chytal za hlavu a přál si konec, jako tomu bylo třeba u The Nun (2018). Naopak, byť ne jako v jedničce, tak mě film dokázal vtáhnout. Nepamatuji si na hluchá místa, atmosféra velice dobrá, hudba taktéž. Byť již není nic od kapely Aghast. Herci nerušili vůbec, naopak jsem si je i oblíbil. Na snímku je sice vidět z části "mainstreamost", ale ne nějak přehnaně. Osobně jsem rád, že jsem o Požírači dětí dozvěděl něco více, strávil s ním další film a byť trojka by již být nemusela, tak s těmto dvěma se budu rád vracet. Ať již kvůli Bughuulovi, nebo pro dávku krásně nepříjemné atmosféry. (03.11.2019)

Po unikátní jedničce už se nic originálního vymyslet v podstatě nedalo, a tak si Skot natáhl přes xicht punčochu a vydal se vyloupit Kukuřičné děti a Paní v černém. Na první štaci ho Malachaj se smíchem sekl srpem horizontálně přes prdel, takže na ní teď konečně má presbyteriánský kříž, na štaci druhé na něj Hery Potrat poštval Myslomrda, tudíž z něj nakonec vypadl tupý rychlokvašný blábol, jen aby se rychle zaparazitovalo na úspěchu prvního dílu. K tomu všemu asi pochopil, že scénář tentokrát stojí za vyhnitou pochvu, a tak fikaně vycouval z režie a hodil pádlo do ruky nějakému irskému nekňubovi, který již dříve žluklým zvratkem s názvem Citadela jednoznačně prokázal, že je pro Holyvůd nesporným talentem a mohl by třeba skvěle kouřit čuráky na Sansetbulváru. Když si člověk navíc představí, jaké roztomilé vyfikundace by se daly vyvádět s hustým středověkým lidožravým démonem, a pak spatří jen mikroprostřihy na zfetovaného mastňáka s pomoučenou držkou, má chuť se hlasitě rouhat, i když by pak za to mohl skončit v nebi. A tak nezbývá, než si závěrem s chutí zapičovat, jednak proto, abych splnil kvótu zneužívání bezúčelných vulgarismů HOMOvy nové a lepší filmové publicistiky, a druhak abych vyzdvihl lapidární vševýstižnost a rétorickou variabilitu ženského zevního genitálu v návaznosti na úsporu diskového prostoru. Takže, atmosféra jedničky v piči, scénář a režie totálně na piču, démon kompletně zpičený a jediná piča, která stála za podívání, byla ta katalogová MILFka v hlavní roli (142 znaků!). Pro hochy z filmové teorie ještě uvádím necenzurovanou verzi, protože piča je pro ně příliš abstraktní pojem: Genius loci sekundární progredience lze determinovat jako přinejmenším insuficientní až skurilní, valor režijního a scenáristického kontributu aproximálně osciluje okolo nihilu, eikon démona evokuje sardonický paskvil a femininní prvek mi afikoval iritující asfyxiofilické tenze v genitální oblasti (263 znaků!). (07.12.2015)

Moderná duchárska parafráza na Kukuričné deti, ktorá nefunguje ani ako zimomriavková duchárčina, ani ako šokujúca kruťárna. Podobne strmý, béčkový pokles oproti originálu, akým bola Annabelle pre The Conjuring. (09.08.2016)

Tož chtěla utéct se svými dvěma syny před násilnickým manželem, jenže mladá matka (jejíž jméno dosud nevím, jak se vyslovuje :-) Shannyn Sossamon), ve starém domě zjišťuje, že tam někdo naporcoval celou rodinu. Bubák je zpět a řetězec hrozivých událostí je třeba utnout. Scott Derrickson před lety z toho mála dokázal vyždímat maximum. Vznikl solidně hutný kousek. Se scénářem si tentokrát dal stejný tým ještě méně práce, přesto se tvůrci místy docela dobře vyřádili. Klasická duchařina nikdy nebude mým šálkem kávy, tu a tam ale ve správný moment vytáhne nějaké to znepokojivé eso z rukávu. A ano, lekl jsem se. (23.04.2020)