Mimoni

"A tak se potloukali od padoucha k padouchovi, ale toho pravého ne a ne najít." Cesta za největším padouchem všech dob byla lemována sympaticky žlutým žvatláním, fantastickým ping-pongem a fotbalem zmrzlých Mimoňů, placením zlatou cihlou, pólem na psech či legračním věšením hrdinů na šibenici. Pro mne by to byla klasická tříhvězdová zábava, kdyby Mimoni kromě sportovní stránky nepotěšili i rockovou část mého srdce. To činili jednak hrou na "super mega ukulele" a hlavně poslechem Doors, Who, Beatles nebo Kinks. Tyto šedesátkové pecky mi zkrátka zvedly náladu až ke čtvrté hvězdě. (20.04.2016)

Upozornění pro rodiče: Toto není film pro děti! Pokud však přesto budete slepě věřit distributorské nálepce "rodinný film", vězte následující: Podstatnou část filmu vaše ratolesti nebudou chápat, protože na základní dějovou kostru jsou navěšeny spousty popkulturních odkazů, ke kterým prostě ještě nedorostly; preciznost animace vaše děti neocení, protože pravděpodobně ještě nikdy v New Yorku nebo Londýně nebyly a nemohou srovnávat s předlohami (technické parametery je asi zajímat nebudou...) ; drobné lascivitky pro vaše potomky zřejmě také nebudou to pravé, protože buď ještě na intelektuální úrovni nechápou biologicko-reprodukčně-zábavný koncept sexu, případně jim to na nevědomé úrovni vyvolá zvláštní pocity viny... No a ta dějová kostra samotná jim pravděpodobně bude také činit problémy (opravdu pochopí mimoňskou touhu po padouchovi?). Pokud tedy odseparujeme všechny tyto složky "rodinného filmu", zůstane nám jen jakási variace na Teletubbies - a všichni víme, že když byli Teletubbies před lety v módě, tak je sledovali především VŠ studenti technických oborů, případně děti, které dnes mají poruchy učení, řečové problémy, trpí nespavostí a jsou pasivní... Krom toho mohu poskytnout skromné svědectví přímo z kinosálu, kde byl nezanedbatelný počet dětí: Během projekce se smáli pouze dospělí (fakt!) a jen jednou jsem zaslechl jedno jediné dítě, které se v jedné z vypjatých závěrečných scén rozbrečelo... (opravdu si nevymýšlím!) No a když jsme si právě ukázali, že Mimoni opravdu nejsou film pro děti, už pouze stručně konstatujme, že Mimoni nejsou žádné terno ani pro dospělé. Velmi přiléhavé adjektivum je "tuctový". Všechno to odkazování už je prostě ohrané (to si pak už jen rutinně odškrtáváte - Abbey Road, hm.. Beatles na přechodě...; Mimoň dostane od královny kytaru a začne na ní hrát jak šílenej Van Halenovu Eruption, hm.. rozmlátí kytaru...). Soundtrack skvělý, ale jaksi naprosto nekoncepční - prostě jen výběr klasických šedesátkových hitů. Jistě, občas je to vtipné a sem tam si zabroukáte v rytmu oblíbených songů, ale z prvotního očekávání se to stejně nakonec zvrtne v chaotický akční mišmaš. 90 minut je strašně moc, po půlhodině vítězí nuda... a poznání, že Mimoni jsou pouhou přílohou k popcornu a coca-cole nebo (v mém případě) velmi drahým vychlazeným útočištěm před sedmatřicetistupňovým vedrem. (07.07.2015)

Jak si jen někdo mohl myslet, že by Mimoni mohly utáhnout svůj vlastní film. Vše je neskutečně nucené a umělé a trapné, celý film předpokládá, že se budete 90 minut smíchy popadat při neustálém žvatlání a padání, protože film o ničem jiném není. Přišlo mi to, jako by dali všechny ty krátké skeče dohromady, ale ono to nedrží. Záporačka je zajímavá asi jako reklama na vložky s křidélky, ničím neoslní, jen kecá o svých plánech a při neskutečně trapných grymasech předpokládá, že se z toho smíchy poserete nebo s ní budete nedej bože soucítit. Nevím no, ale když už za mnou v kině malý kňučící děti přemlouvají rodiče, že chtějí domu a to je teprve půlka filmu, někde se musela stát chyba. Jistě je to film, na který se už nepodíváte, já se dva krát usmál a jednou zasmál, jinak nic, přitom je to škoda. Bohužel, neustálé žvatlání, padání, řvaní opravdu nestačí k tomu, aby toto mohl být dobrý film, možná kdyby to bylo o polovinu kratší. (19.07.2015)

Mila Kunis ve filmu Kamarád taky rád to vystihla zcela přesně: No relationship, no emotions, just s... žvatlání! Ano, přesně tak! K Mimoňům jako k celovečeráku jsem si nenašel žádný vztah a necítil téměř žádné emoce. V Já, padouch fungují jejich gagy a výstupy perfektně, protože jsou dávkovány střídmě, jakmile tyhle žvatlající bonbóny melou více než tři minuty v kuse, začíná to zavánět ukrutnou nuuudouuu. Ten samý osud potká imho i veverčáka Scrata, pokud dostane celý film. Pár momentů vtipných je, závěr hezky propojuje s prvním Padouchem, ale víc nic. Skoro všechny best gagy byly vyzrazeny v traileru, naplno tak rozesměje max. imitace objímačky. Zřejmě to ale vydělá raketu, vůbec nechápu ten humbuk kolem, když dospělí lidé chodí do kin v tričkách Mimoňů a kupují si kelímky s postavičkami. Teď už jen chybí, aby si po představeních vyměňovali ty, které mají dvakrát za ty, které jim ještě chybí. No OMG! (08.07.2015)

Plastovému pouzdru na hračku z Kinder vajíčka se přidělá oko nebo dvě, rozmluví se jazykem připomínajícím turistovu španělštinu po šesti cervézách, párkrát se s ním švihne o zem a je tu postavička populární u dětí a nepopulární v prkenicích jejich rodičů („Prosím dvakrát velký popcorn v kyblíku Mimoni a dvakrát sprite v kelímku Mimoni s malou figurkou neandrtálce nahoře.“ - „Budete to 275.“ - „Que? Mama minio, roberio..“). Universal zkrátka zavětřil potenciál a žlutí podržtaškové z Despicable Me mají svůj spin-off. Něco si v něm najdou i dospělí (soundtrack, Londýn, přechod na Abbey Road, studiový Měsíc), ale suma sumárum no mucho grande funo.. (29.06.2015)