Keoma

Jeden z vizuálně nejpůsobivějších (pozdních) spaghetti westernů s vymazlenými širokoúhlými kompozicemi, které by záviděl i sám Leone. Příjemně netypický western s avantgardním střihem (důmyslně spojujícím minulost s přítomností), s téměř postapokalyptickou atmosférou zaprášeného města zdecimovaného morem (noční scény nasvícené loučemi připomínají středověk), s náboženskou symbolikou a s charismatickým Francem Nerem s vizáží Ježíše. Je to slepenec všeho možného od Shakespeara přes Bergmana po Peckinpaha, ale překvapivě to jako celek funguje. Shazuje to pouze bizarní soundtrack s ukňouranými baladickými písněmi, v nichž dva zpěváci přímo pěvecky komentují, co se ve filmu zrovna děje. (18.03.2018)

Keoma je takový pro mě netypický western, jsem zvyklý na postavy typu Eastwood a ne takový parchant jako Nero, ale rozhodně to není na škodu. Nero se umí pěkně rozzlobit a všechny pěkně pokosit. Westerny mám rád a tohle nebyla žádná pruda. Masakr jak má být. Jediné co mi dost vadilo byla hudba která oproti třeba Merriconemu nemá správnou atmošku a celkově se špatně poslouchá. (01.04.2011)

Zas jedna vzpomínka, která zklamala. Už si nepamatuji, zda to běželo našimi kiny, či zda jsem to viděl na rakouské TV, ale pamatuji si jak mi to tehdy připadalo skvělý, drsný, hutný. Nyní mi to ale připadá jen jako na efekt splácaný kus, brakující vlastní žánr a předstírající snad i jakési filosofické hloubky. Jen takovej dobovej, parazitní penězotřískač. (09.11.2010)

Ani nudný dabing mi nezkazil zážitek z toho brilantního spaghetti westernu - špinavá syrová a lehce tajemná atmosféra, nápaditě využívaná kamera, skvělé záběry a k tomu ještě úžasná hudba. Ve filmu je poměrně dost zpomalených záběrů, ale narozdíl od dnešních filmů jsou efektní, účelné a mrazivé, nikoliv patetické. Velkou přestřelku ve městě jsem si užíval jako nějakou akční 3D hru. (27.01.2012)

Ucházející variace na o deset let staršího Djanga, aneb Franco Nero zachraňuje další krásku a městečko před padouchy, opět za tónů tklivé písně o sobě samém. Tentokrát nenosí černou, ale je hipísáckého vzhledu, a městečko se netopí v blátě, ale jeho ulice jsou sympaticky zabordelené, přičemž kamera často zabírá postavy přes tento bordel. Zásadnější změnou je, že titulní rychloostrostřelec tentokrát není tajemnou, nýbrž zcela transparentní postavou (dozvídáme se o jeho dětství, řeší se rodinné vazby) rozčarovanou jednak z občanské války, z níž se vrací, a druhak z neutěšené situace v jeho domovském městečku, do níž se vrací. Rozčarovaný přitom není sám, v silné deziluzi nachází i své mužské vzory, adoptivního otce a černošského pomocníka. Akce je soustředěna do závěru, kdy dojde na očekávanou masivní přestřelku se záporákovou bandou, sražení hrdiny na kolena (respektive ukřižování, při kterém Nero vypadá ježíšověji než Ježíš) a finální duel, přičemž si užijeme řady zpomalovaček s baletícími zastřelenými kovboji. Plus nějaké to stopové množství mystiky v podobě tajemné staré indiánky s fatálními průpovídkami. (08.06.2008)