Ghost in the Shell

Těžko říci, jak v souvislosti s dalšími díly a seriálem, po prvním filmu však na mě Ghost in the Shell působí dojmem, že se snaží vypadat chytřejší a komplikovanější, než ve skutečnosti je. Nejpůsobivější na celém filmu byla nejklidnější část ke konci první půlky, kdy se dal prostor skvělé hudbě Kenjiho Kawaie s tradičními japonskými sbory a bubny. Ta část se mě dotkla daleko více, než nekonečné monology a hovory, které předcházely a následovaly a řešily sci-fi tématiku, která mi nepřijde nijak objevná a více mě bavila třeba v Andrew - člen naší rodiny. Dusná atmosféra a depresivní styl animace Kōkaku kidōtai však tvoří společně s hudbou páteř zážitku. Tyto kvality pak dávají téměř zapomenout na to, že jsem první půlku tápal, kdo je kdo, o co vlastně jde a zda mi to stojí vůbec za to. Snad budu po dalších filmech série chytřejší. (22.12.2011)

takže.... zase.... znova... po kolikátý už... Vizuálně úžasný! Atmosféra fantastická. Místy až geniální (např. úvodní titulky včetně hudby). Animace dokonalá. BOHUŽEL velice složité na pochopení. Chvílemi sem se skutečně ztrácel, ani telepatie, či co to bylo, nepomáhala v orientaci... ale já těch 5 i tak dám.. P.S. Na podruhé naprsto dokonalé nadšení a 5 hvězd zcela zasloužených a bez debat. Spolu s Innocence skutečný vrchol (nejen) animované filmové tvorby (15.01.2006)

Částečný zásah. Zpoza každého rohu na mě pomrkává starý dobrý Blade Runner a proto se nemůžu shodnout na proklamované nejsilnější stránce GitS: Originalitě. Ano, doba udělala své a elaborovaný materiál už byl mezitím hned několikrát protočen a upečen na několik způsobů, ale než samotné podávané poselství a filozofie mi nesedl styl. Zpočátku vás totiž scénář nešetří a zahlcuje informacemi, které nemáte možnost interpretovat, ale minimálně si užíváte slušnou dávku povedené akce. Intermezzo uprostřed pro jistotu vykolejí z jakékoliv psychologie a i nepříjemně ubere na pohybu, aby poté konec všechno neuchopitelně vychrlil, přičemž tuplem tak nečinil strukturovaně a už vůbec ne úderně, protože celá pravda je, inu, nečekaně antiklimaticky jednoduchá. Před jakýmkoliv druhem výpadku to vše drží mistrně navozená atmosféra; není to úplně kresbou, která na svůj věk má stále silnou kyberpunkovou moc, ale spíš díky esoterické hudbě smíchané s místy pomalu se vlečícími scenériemi distopické metropole navozuje depku i za naprosto slunečného dne. Tato komorní paralela mi právě Blade Runnera připomněla nejvíce, ale oproti němu GitS mi žádný finální knockout ani zdaleka nedoručil. Vzdávám hold a respekt jednomu z prvních průkopníků kybernetického sci-fi (minimálně na poli anime), ale aktuálně je to pro mě spíše milý náhled do minulosti než plnohodnotná jízda. Slabší 4* The net is vast and infinite. (18.08.2017)

Ghost in the Shell, co by komplexní fikční svět, jako snad jediný svým filmovým zpracováním naplňuje kyberpunkovou ideu v nejvyšší možné dokonalosti v duchu technologických amalgámů kyberprostorových abstrakcí (atrakcí ;-)) Williama Gibsona, Bruce Sterlinga a později především Neala Stephensona. Přinejmenším se světem W. Gibsona zde lze nalézt analogie dostatečně silné, aby bylo lze rozpoznat odkud vítr vane. A že v případě Ghost in the Shell vane opravdu razantně. Především ve vyjádření kyberprostoru (matrixu, metaverza) jako alternativní reality, která tu není popřením reality „skutečné“, nýbrž spíše jejím prodloužením, rozšířením, nadstavbou. Tato dichotomie sdílené reality zde existuje v symbióze, která si naprosto odpoušťí konzervativní a zpátečnické tendence některých pseudoprogresivních filmových výtvorů, jenž ji staví do nemilosrdného duelu kdo z koho – lidé vs. stroje, fyzická rovina vnímání vs. neuro-synaptický klam - (viz Matrix Trilogy). Ve světě Ghost in the Shell se konflikty a mýty pohybují na vyšší myšlenkové platformě, tzn. že tu jsou staré dualismy duch/stroj prezentované bez zbytečného akcentu na jakýsi mýtus boje dobra se zlem v podobě dehumanizované strojokracie. Tento mýtus je nahrazen postmoderním mnohovrstevnatě stratifikovaným světem, jenž je tvořen hustou informační sítí, jejíž nodální uzly představují centra vlivu politických, ekonomických, technologických a sociálních struktur. Světem, kde jde technologická emancipace ruku v ruce s emancipací genderovou (A.I., jež nabývá statutu autonomně uvažující entity je pro kyberpunk stejně typickým prvkem, jako silný a vůdčí ženský charakter, zde prezentovaný majorkou Motoko). Anime forma kyberpunkovému prostředí rozhodně neuškodila – právě naopak (kdyby Mamoru Oshii podobně zpracoval slavného Neuromancera, rozhodně by se neměl za co stydět a lidstvo by se konečně dočkalo adaptace Gibsona na odpovídající úrovni). Jestli někdy hollywoodčané vyrobí hraný remake, kde bude Motoko hrát Milla Jovovich, Batoua Keanu Reeves a šéfa sekce 9 Aramakiho Morgan Freeman, nechci to vidět (budu se dívat jen škvírou mezi prsty ;-)). Nicméně abych to zbytečně neprodlužoval: Ghost in the shell nemůžu než doporučit a to ve všech formách, které jsem měl možnost vstřebat a to všem, kdo se nebojí pohledu do syntetických duhovek kybernetické krásky Motoko. (04.05.2005)

Vizuálně naprosto úchvatný kousek, což Japoncům v podobně laděných filmech, vysloveně jde. Komplikovanější je to s příběhem, který rozhodně není z řady těch jednodušších. A formou vyprávění tomu také vůbec nepomáhá. Měl jsem problém se orientovat na příběh o kyborzích, když jsem zíral na to neuvěřitelné precizno v animaci. A nepomohla tomu ani skutečnost, že po první méně kecací půlce se rozjela druhá půlka, která to všechno začala tak nějak vysvětlovat. Člověk pak očekává nějakej peckoidní, kulervoucí závěr a on je vlastně poměrně tichej a k zamyšlení. Tak hodně, že jsem při nádherné meditativní hudbě v titulcích (která ostatně běžela i v celém filmu) jen němě zíral a přemýšlel, co to všechno vlastně mělo znamenat. (07.04.2016)