Everest

Kormákur umí točit chlapské filmy a v Hollywoodu se mu evidentně líbí. Po zlodějském thrilleru Kontraband a akční komedii 2 zbraně tu je s Everestem, svým zatím nejambicióznějším projektem. A ten se mu povedl. Režisér víceméně kašle na patetické scény a pokouší se k příběhu přistupovat realisticky. Pří výstupu na nejvyšší horu světa i při boji o život při sestupu dolů se nedočkáme scén, kdy do půl těla vysvlečený hrdina drží jednou rukou kámoše nad propastí a druhou mlátí kamzíka přes držku. Když se tu umírá, je to bez keců. Když se tu bojuje o život, je to nadoraz. A díky tomu, že u toho jsou fakt dobří herci, se na to skvěle kouká. (23.09.2015)

Čekal jsem emocemi nadoraz našláplé drama a dostal jen pár pěkných záběrů Everestu a po něm se prdelící, kvalitní, leč nevyužité herce. Prvni dvě třetiny se nic neděje a když se v poslední třetině konečně začne umírat a zachraňovat, film to už nevytrhne. Navíc mi bylo za těžko sympatizovat s lidmi, kteří se do toho průseru dostali jen díky své ochotě nesmyslně riskovat vlastní život. (05.10.2015)

Chtěl jsem si to vychutnat víc. Na druhou stranu film boří mýty, že legendární hora pojmenována po britském geodetovi George Everestovi je ideálním povyražením pro nejrůznější zazobané dobrodruhy, kteří touží po exkluzivním selfíčku. Dominanta Himalájí i zabíjí. A nevybírá si. Tragédie z roku 1996, o které si něco poslechneme, zasáhla dvě společnosti, které se zabývaly komerčními expedicemi na Mount Everest. Existuje víc svědectví a rekonstrukcí, co se tehdy nahoře vlastně stalo, samozřejmě s tím, že si často protiřečí. Nejprve poklábosíme u čaje, pak si užijeme pár cool záběrů, pak už lezeme po kolenou, pak se s omrzlinami po celém těle na dálku loučíme se svou milou. Žádný popcorn to ale není. Tady se leze podle fyzikálních zákonů, tady se umírá nikoliv podle výše konta, tady se efektně neskáče jako ve zředěné zimní pohádce Vertical Limit. Everest režiséra Baltasara Kormákura je komorní vyprávění, kterak by tihle chlapáci výšlap i sestup zvládli, nebýt jejich komerčních závazků v podobě nestandardního chování všech těch snílků, mnohdy slabých fyzicky i morálně. Tvůrci předložili směs několika lidských příběhů, tam prostších, tam silnějších, emoční díry ale mnohdy nezakryli. Což je asi největší škoda. Zkušení herci nedostávají tolik prostoru, sic si Kormákur drží odstup, šlechetné sebeobětování hrdinů se přesto dostaví. Převládá spokojenost, ale za to, že si jednou/brzy zase pustím starého dobrého Cliffhangera, se fakt nestydím. (21.10.2015)

Nerozhodnost tvůrců, kdo z cca šesti výraznějších postav bude hlavním hrdinou, zřejmě částečně vyplývá z toho, že ve snaze o komplexní pohled na tragédii vycházeli ze vzpomínek všech přeživších a jejich blízkých, namísto toho, aby spoléhali na jeden zdroj (nabízela by se Krakauerova kniha, která ovšem již byla zfilmována jako televizní film Into Thin Air: Death on Everest). Na důkladnější prokreslení postav nezbývá čas a prostor. Jde jen o několik typů, zpravidla tím zajímavějších, čím charismatičtější herec je hraje (suverénní Texasan, lehkovážný americký horský vůdce, zodpovědný novozélandský horský vůdce, skromný pošťák, který si chce splnit svůj sen, milující a pečující ženy…). Přes skicovité načrtnutí postav je důležitá první hodina filmu, kdy jsou nám představovány kromě hrozících nebezpečí vztahy mezi hrdiny, jejich ambice a motivace. Lépe si tak zapamatujeme jejich jména a později i navzdory vrstvě zmrzlého sněhu a tmavým brýlím na tváři rozpoznáme, kdo zrovna křičí na koho. Zároveň jsou srozumitelnější fatální rozhodnutí, která některé z postav učiní (pouto mezi Robem a Dougem) a lépe se orientujeme také v jednotlivých úsecích cesty na vrchol, jež jsou nám s předstihem představeny. Zatímco rozprostřením pozornosti mezi množství postav Everest naplňuje schéma katastrofického filmu, samotné neštěstí zde neslouží k potrestání hříchů, jichž by se nemravné postavy dopustily. Atypicky, zřejmě v úctě k obětem, jde o drama o partě dobrých lidí, kteří se snaží pomoct jiným dobrým lidem (podobný příběh zřejmě brzy nabídne Marťan). Nepřítel, který by mohl být poražen, zde není, stejně tak postava, která by měla na základě prožitého prozřít a prodělat proměnu (kdyby byl vůči své ženě o něco lhostejnější, mohl by tento vývojový vzorec naplnit Beck). Rozhodující je vůle přežít. Na myšlence „musíme si pomáhat“ je něco podobně sympaticky starosvětského jako na striktně lineárním vyprávění bez flashbacku a s jedinou (nepatřičnou) snovou sekvencí. Všechny zprostředkované informace, navenek zbytečné, Kormákur zužitkovává ve druhé, nesmírně intenzivní polovině filmu s úžasným spádem (místy doslova) a jen několika málo sentimentálními momenty (podle nichž je ale strukturováno vyprávění – viz linie s nenarozeným dítětem –, takže nejsou nadbytečné). Neslouží mu přitom k tomu, aby protagonisty konfrontoval s otázkou, která v průběhu filmu zřejmě napadne každého diváka, jenž se horolezectví nevěnuje – proč to dělají? Pravidla hry ostatně od druhé poloviny nestanovují lidé, ale příroda. Cílem je v duchu kinematografie atrakcí (nikoli intelektuálních) okamžitý viscerální prožitek. S odstupem času si uvědomuji, že to není mnoho. Bezprostředně po projekci (IMAX 3D), s doznívajícím pocitem, že jsem právě sestoupil z vrcholku nejvyšší hory světa, mi ovšem přišlo, že nemohu chtít víc. 75% (21.09.2015)