Kouzlo měsíčního svitu

Zbožňuji Colina Firtha. Ne vážně. Opravdu. Ale nikdy nebudu kamarád s W. Allenem, zkoušeli jsme navázat bližší vztah mockrát, ale pokaždé to dopadne stejně. Příběh mě irituje od samého počátku se stupňující se naivitou/stupiditou někde z poloviny minulého století. Atmosféra dýchá, dialogy jsou nabité. Ale já jsem jiný. Divný (asi).. (25.09.2016)

Colin Firth i Emma Stone jsou výborní herci a tady mají dobře napsané postavy. Jenže po výborných Jasmíniných slzách je tohle prostě jenom příjemné retro, na které za chvíli zapomenu. Darius Khondji sice opravdu kouzlí romantickou atmosféru, ale ani to nestačí. Navíc se někdo v HCE rozhodl nahradit paní Hábovou jakýmsi neuvedeným brigádníkem, za což dotyčnému opravdu neděkuji. I tím v Čechách přišel Allen o kousek svého kouzla. (04.09.2014)

Woody Allen vzhledem k svému pokročilejšímu věku bilancuje a uvažuje nad tím, co bude potom… a jestli něco bude. Vede dialog sám se sebou, jestli věřit nebo nevěřit, při čemž, logicky, převáží jeho celoživotní stanovisko. A tuhle trochu hořkou pilulku obalil do milostné romance, která je jednoduchá a přitom půvabná. ____ Colin Firth je skeptik, věčně v útočné a naštvané náladě, který na chvíli podlehne dojmu, že svět není tak bohaprázdné místo, jak si vždycky myslel. A i když se později přesvědčí, že ne každý zázrak je pravý, jeden zázrak se tu přece jenom odehraje. Mnohem méně nápadný, ale stejně tak vzácný. _____ Milá retro atmosféra podbarvená správně zvolenou hudbou dělá z tohoto snímku jednu z divácky vděčných allenovek. /21. 8. 17./ (21.08.2017)

Komentář obsahuje spoilery. Od pětačtyřicátého filmu osmasedmdesátiletého tvůrce jsem vážně nečekal velkou originalitu. Woody Allen se o ni bohužel ani nesnaží a pouze oprašuje již dříve použité motivy: starší muž zamilovaný do mladší ženy (Manhattan, Užívej si, co to jde), komunikace s mrtvými (Alice), význam sebeklamu a víry v iluze (Purpurová růže z Káhiry), mágové, iluzionisté a šejdíři (Prokletí žlutozeleného škorpiona, Sólokapr). Výchozí premisa by dobře posloužila jedné z Allenových knižních povídek, ale na ploše celovečerního filmu se vyčerpává po první půlhodině. Následujících více než třicet minut sledujeme namísto dalšího rozvíjení zápletky dvě a více osob jedoucích pomalým automobilem nebo vedoucích statický dialog o smrti, Bohu a lásce až za hrob. Vinou chabě motivovaného závěrečného zvratu (který nevysvětluje, jak se na celé hře podíleli Catledgeovi) jde o film nejen mizantropický, ale také mizogynní. Bolestínskému a jízlivému, ačkoli díky Firthovi zároveň neodolatelně šarmantnímu hulvátovi je dáno za pravdu, takže může zůstat sám sebou. Jeho oběť, kterou se po velkou část filmu snaží usvědčit ze lži (paralela k Allenovu osobnímu životu?), již naopak nemáme proč obdivovat. Najednou se před námi ocitá mladá a naivní podvodnice, která nepochopitelně podléhá zlému stárnoucímu cynikovi a nikoli mladému, mužnému a zámožnému hráči na ukulele (soudě ze stoupající popularity tohoto nástroje mezi mladými umělci, hádám, že se Allen skrze Brice vysmívá dnešní mládeži a rychle pomíjejícím trendům). Jediným vysvětlením pro její rozhodnutí z poslední scény je Allenovo toužebné přání, aby se věci měly právě takto, aby krásné dívky typu „manic pixie dream girl“ podléhaly nesnesitelně sarkastickým intelektuálům, kteří na svém chování odmítají cokoli měnit. Vypadá to, že jedinou odměnou pro Sophii za její pomoc s nalezením Stanleyho druhé mízy bude dennodenní připomínání její intelektuální méněcennosti. Kromě pár bonmotů, jejichž pointu Allenovi fanoušci vycítí ve vzduchu dlouho dopředu, a dvou neodolatelných herců, nabízí tahle obhajoba lásky mezi starším mužem a výrazně mladší ženou už jen sofistikovanou vizuální stránku. Skutečnost, že byly pitoreskní a často směle dlouhé záběry Francouzské riviéry a elegantně oblečených herců pořízené na širokoúhlý 35mm film, však pozbývá na významu v kinech s digitální projekcí, tzn. v naprosté většině z nich. Apendix : Bezprostředně po projekci dvouhvězdičková záležitost. Téhož večera jsem nicméně viděl Menzelovy Donšajny a uvědomil si, že zamilovanost starého pána do jeho vlastního ega může nabýt i mnohem zrůdnější podoby. 55% (07.08.2014)

Ekvivalent kouzelníka na zahradní párty, od kterého přesně víte co čekat. Tedy žádné zázraky, ale solidně odvedené řemeslo, kde sice znáte a máte prokouknutý každý trik, ale právě to od něj očekáváte a přesně to i dostanete. Ovšem u Woodyho stále lze předpokládat, že se přeci jen ještě vytasí s něčím "copperfieldovských" rozměrů a nespokojí se jen s milou tuctovkou. Tak snad při příštím vystoupení. (09.08.2014)