Velké ticho

Dalo by se říci, že toto je přímo definice typického cynicko-brutálního italowesternu. Podobné postupy jako u Leoneho, rovněž poetická a místy i paradoxně radostná hudba Morriconeho - dohromady by to bylo na čtyři hvězdičky. Ale ten anarchisticko - nihilistický závěr to srazil na trojku ( v USA tehdy vznikal rovněž western s krvavými jatky: Divoká banda). Rok 1968 byl v dějinách zlomový (zatím se to ve školách neučí), naplno se provalila hráz jakýchkoliv zábran, násilí i nemravnosti. Lze to názorně doložit právě ve filmovém umění, ale i jinde... K 22.11.2015 hodnocení 81% (silně přeceňované), hudba je obšem vynikající!!! (Morricone komponoval často nádhernou hudbu k nedobrým filmům - zajímalo by mne, jestli úmyslně či nevědomě). (04.09.2009)

Němý, zlý a naivní. Prašné pláně vystřídala sněhem a pěnou na holení pokrytá Cortina d´Ampezzo (snad jsem zahlédl i sjezdovku), Trintignant si marně hraje na Clinta, vychcaný lovec odměn Kinski plánuje několik dní dopředu, kam půjde na velkou a šerif až do konce neví jestli dostat k ledu sebe a nebo kumpány té plavovlasé stařeny v kožichu.. Zatímco vyčpělý příběh, dramaturgické minely i podivné experimenty s těkavou a rozostřenou kamerou přináší zklamání, unhappy end v intencích zákonů svým dlouhým nosem na pocit zadostiučinění surově boduje. Corbucci měl možná smůlu, že jsem si den předtím dal na stropě navždy přilepené Il buono, il brutto, il cattivo a ve světle tohoto srovnání jeho špagety nedolétly nahoru v ani jednom filmařském aspektu (včetně Morriconeho doprovodu). (23.11.2015)

"Kladivo na čarodějnice" we westernovém kabátě. "Velké ticho" je samozřejmě úplně o něčem jiném, jenomže mi svojí děsivou atmosférou a krutým závěrem jej připomíná. Z tohodle filmu mrazí. Kam se podíváte, všude sníh, nikde ani jedna kladná postava, brutální scény atd. I hudba Ennia Morriconneho je hodně mrazivá. Herci jsou všichni charismatičtí a typově přesní. Jean-Louis Trintignant v úloze němého mstitele kouzlí pohledem, stejně tak plavovlasý ďábel Klaus Kinski. Jeho děsivý vzhled, jeho oči, brr. Od Sergia Corbucciho je sice nejspíš nejslavnějším westernem "Django", ovšem v mých očích jej toto dílo překonává. Pistole Mauser, němý pistolník s jizvou na krku, asi stovka mrtvých a děsivý pohled Klause Kinského před závěrem - na to nikdy nezapomenu. (18.09.2007)

Westerny mě obvykle neberou, ale tady se od počátku zajímavě rozdaly karty a zasněžená atmosféra Utahu mě velmi brzy vtáhla do napínavé hry s chladně nekompromisním dějem. Mlčenlivý Trintignant svou postavou, která mě zde zaujala nejvíc (a určitě by navzdory absenci slovního projevu snesl ještě i víc prostoru), přidával velký kus tajemství, znepokojení a současně uhrančivé sympatie zejména svými pohledy. Hlavní záporák již od prvotního zahlédnutí ztělesňoval odporné zlo, příchozí šerif zdánlivě nezdolný zákon a mě tu pomalou hru plnou strastí a obětí s očekáváním vytouženého konce bavilo sledovat... jen konec zdaleka nedopadl podle onoho vytouženého plánu. Tvůrci mě však zmíněnými zvraty směrem k vyústění, jdoucím proti tradičným klišé nesmírně překvapili a vůbec jim to nemám za zlé, spíše naopak. Tohle bych s ohledem na rok vzniku nečekal! [80%] (07.08.2022)

Spaghetti western pocukrený snehom! Minimalistický, nemý hrdina Trintignant vs. uhrančivý zlosyn Kinski v zasnežených drsných kulisách a za Morriconeho tónov, pripomínajúcich orient. Je tu veľa „ale“ (občasná vykrádačka Sergia Leoneho, miestami lacnosť kulís, nie stále výrazný soundtrack a občas neprítomný Trintignant), ale cez všetky mini-výhrady sa dá preniesť a užiť si tento herecky a atmosférou presný špagetový western o pomste a lovcoch ľudí z prostredia amerického Utahu. Záver je odvážny! (26.05.2022)