Režie:
Josh BooneKamera:
Ben RichardsonHrají:
Shailene Woodley, Ansel Elgort, Willem Dafoe, Laura Dern, Nat Wolff, Lotte Verbeek, Sam Trammell, Mike Birbiglia, Maurice Nathan Weert, Emily Peachey (více)VOD (5)
Obsahy(2)
Hazel a Gus jsou dva výjimeční teenageři, které spojuje kousavý humor, pohrdání konvencemi a především láska, co s nimi cloumá. Jejich vztah je o to neobvyklejší, že se seznámili a zamilovali během setkávání na sezeních podpůrné skupiny pro boj s rakovinou. Hazel Grace Lancasterové (Shailene Woodley) je šestnáct let. Má ráda (a zároveň toleruje) své někdy až příliš starostlivé rodiče a právě se zakoukala do mladíka jménem Gus Waters (Ansel Elgort), který se na oplátku zamiloval do ní. Jak se sbližují, Hazel a Gus společně prožívají své obavy vyplývající z jejich zdravotních problémů a zároveň sdílí lásku ke knihám, včetně Hazelina oblíbeného románu Císařský neduh. Mnohokrát se marně snažila spojit s autorem knihy, samotářským Peterem Van Houtenem (Willem Dafoe). Když se Gusovi podaří Van Houtena zkontaktovat, spisovatel je oba nečekaně pozve do Amsterdamu. Gus je rozhodnutý vzít Hazel na cestu, aby našla odpovědi na všechny otázky, které kdy ke knize měla. Ale odpovědi, které hledá, nepřichází od Petera Van Houtena. Přichází z velkého dobrodružství, které Hazel zažije s někým, koho se nebojí milovat a kdo jim oběma dal něco, co Hazel nazývá „Malou věčností – nekonečnem mezi sečtenými dny." (Cinemart)
(více)Videa (18)
Recenze (808)
„Keď som v nemocnici pýtali na stupeň bolesti, nemohla som hovoriť, tak som ukázala číslo 9. Sestrička mi neskôr povedala, že som bola veľmi odvážna, lebo bolesť určite bola na desiatku. No ja som si desiatku šetrila na dnešok.“ Film má viac ako dve hodiny, ale hoci je mierne zaliečavý, občas stráca tempo a nasilu sa snaží byť odľahčený a vtipný, ku koncu si uvedomíte, že práve tým vás (ne)paradoxne dostal. Že vám prvú hodinu okolo nôh jemne omotával lano a potom pritiahol a mal vás. Niekomu sa môže zdať, že snaha tvorcov „odvážne a drzo“ hovoriť o rakovine s čiernym humorom je super, ale v 50/50 to podľa mňa fungovalo o čosi lepšie. I tak je ale výsledkom mierne nadpriemerný a ku koncu dojemný. Cynický prístup k rakovine nemôže vydržať celé dve hodiny, preto navštívime Amsterdam (vrátane WTF scény z múzea Anny Frankovej) i muža, ktorý je na hovno človek, ale je dobrý spisovateľ. Ku koncu sa príbeh, pomerne podľa očakávaní, zlomí a nastáva tragédia, no aj tak vás táto tragédia prekvapí, keďže... ()
Romeo bez nohy a Julie jednou nohou v hrobě, citové vydírání par excellence. Čistá práce za pět hvězd. À propos, všimli jste si, že Hazel za sebou tahala v baťůžku ty bomby dvě? Jednu s kyslíkem, druhou natlakovanou samými klišé. Dvě bomby, dvě hadičky, do dvou nosních dírek. Tlačení na pilu všemi možnými dramaturgickými metodami, drsné dojení citů a to vší silou, obouruč, se stejnou vervou jako do temnoty odcházející Isaac prohmatával ňadra své holky Navěky. Smrtka v netradičním kostýmu - v kalhotách od pyžama, s ranním (už bůhvíkolikátým) drinkem v kostnaté pařátě, s cynickým úšklebkem se pohupující do rytmu příšerného švédského hiphopu. Brrr, ten byl! Za co, panebože, za co?! Příhodná tečka za naivitou mladé, leč vášnivé(!) čtenářky a dobrý odrazový můstek do hnusné reality života. Škoda, že Willem Dafoe nedostal víc prostoru ke své exhibici, k verbálnímu tangu jedovatého a krutě upřímného znalce otázek konečného života a nekonečné smrti. A nejstrašidelnější scéna filmu? Kdepak JIPka, pro mě to byl Patrick s kytarou a Ježíšem na koberečku. Kdysi totiž chytil raka do pytle, pročež už neměl světské starosti s láskou tělesnou a mohl se naplno věnovat bohulibé činnosti vedoucího podpůrné skupiny a všechny ty umírající mladé lidi vesele mlátit po hlavách klackem Boží lásky a povinného sdílení bolesti. Ten byl! Velice strašidelný kastrát, Ježíšův roztleskávač. Naproti tomu Romeo a Julie, zde Jednonožka a Dusivka, ti měli sympatické postoje k životu, umírání i k přežívání a jsem moc rád, že jsem je stihl v jejich krátkém životě poznat. P.S. Omluva za cynické hlášky v komentáři, ale za to můžou naši zamilovaní, Hazel a Gus, tenhle přístup k věcem tragickým jsem pochytil od nich! :-)) ()
Hvězdy jsou v rámci melodramatického subžánru „sick flick“ tak uspokojivé, jak jen film o umírajících teenagerech může být. Vymýšlení konců jako jeden z hlavních prostředků „osmyslování“ naší existence zde bylo chytře povýšeno na leitmotiv vyprávění, které je od úvodních slov předkládáno jako vyprávění o vyprávění (resp. o vymýšlení příběhů). Touha po uzavřeném vyprávění a kontrole nad vlastním příběhem je u Hazel zesílena její nemocí. (V režisérském sestřihu je proměna Hazel ze subjektu vyprávění ve vyprávějící subjekt výraznější díky scéně v sanitce, kde si kvůli Gusovi vymyslí pokračování básně.) Protagonistka je motivována podobnou potřebou, kterou my jakožto diváci uspokojujeme sledováním smyšlených příběhů. Vzhledem k tomu, že naše životy se uzavřou bez toho, abychom k tomu mohli cokoli dodat, fungují fikční vyprávění jako trenažéry smiřující nás s vlastní smrtelností. Nejvýrazněji pak z tohoto napětí mezi strachem z konce a potřebou dát onomu konci jasnější tvar, těží melodramata. Hvězdy se nespokojují s bezmocí v zásadě dobrých (nebo k nápravě svolných) postav tváří tvář smrtelné chorobě, a snaží se popsanou vlastnost melodramat reflektovat na více rovinách. Je pravda, že film nese veškeré znaky midcultu (parazitování na závažných tématech, audiovizuální líbivost, balení banálních myšlenek do nevěrohodných, důležitě působících proslovů, postavy bez vnitřku), přesto za užití prostých vyprávěcích prostředků dosahují silnějšího emocionálního efektu než zástupy podobných filmů. Hlavní zásluhy patří věrohodným mladým hercům a scénáři dost prohnanému, abyste mu uvěřili, že je nad klišé hollywoodských dojáků vlastně povznesen (ačkoli je ve skutečnosti ždímá do poslední slzy). Za důmyslnost, s jakou se nás záblesky černého humoru a náznaky neochoty hrát dle zavedených žánrových pravidel snaží přesvědčit, že nejsou tuctovým melodramatem, jsem se Hvězdami nakonec rád nechal dojmout. Možná měknu. Možná jen ještě nejsem takový cynik (a šovinista), abych z principu odmítnul dobře vymyšlený „ženský“ film. 65% ()
Podobných filmů je spousta a některé zaujmou více, jiné méně. Hvězdy nám nepřály jsem začal sledovat spíše s despektem, nečekal jsem nic velkého, spíše další "trhák" podle "supr čupr" bestselleru, o jehož skutečné kvalitě by se možná dalo polemizovat, byla-li by chuť si jej přečíst (nálepka bestseller totiž rozhodně není zárukou kvality, že ano..). Film mě však postupem času zaujal a to i díky komediálním prvkům, které jinak dramatický a smutný děj odlehčují, přičemž i na emotivnější scény dojde a jsou relativně zdařilé. Některé herecké výkony se mi příliš nelíbily a musel jsem se pousmívat tomu americkému "happy, come on come on, let's go, smile" stylu, avšak celkový dojem je určitě na 4*. ()
Neříkám že by mě to snad nějak šíleně dojalo, ale byl to každopádně moc hezký film o lásce, podpoře a porozumění mezi dvěma mladými lidmi, kteří se každý potýkají s nějakou nemocí. Líbilo se mi, že to není klasický ufňukaný film o zhoubné nemoci, která stojí v cestě lásce, ale že tady je to naopak bráno s velkým nadhledem. Místy to dokoce bylo i roztomile vtipné. To si zaslouží velké plus. (Viděno v letadle společnosti Lufthansa, bohužel jsem si tedy s jejich sluchátky nemohla dosyta užít zvuk, ale i tak pěkný zážitek.) ~(4,0★)~ ()
Galerie (67)
Zajímavosti (32)
- Film je natočen dle stejnojmenné knihy Johna Greena, který úzce spolupracoval na celé produkci. Jeho knihy se za první rok prodalo milion výtisků. Autorův slib podepsat výtisky všem předobjednatelům svého času vyústil ve vyprodání titulu ještě před jeho vydáním: hned na první náklad bylo tištěno 150 000 kusů (a Green všechny podepsal). (fraktal)
- Než bola do úlohy Hazel Grace obsadená Shailene Woodley, uvažovalo sa nad Hailee Steinfeld, Lianou Liberato či Mary Kate Wiles. (Sufferer)
- Snímek se kromě amerického Pittsbughu natáčel v Nizozemí, konkrétně v Amsterdamu. (Yardak)
Reklama