Philomena

Komorní drama mělo být teplým lidským příběhem. Jak říkáme my latiníci "eltépéčko". A určitě také je. Místy hřejivým a dojemným především díky skvělé a hluboce lidské Judi Denchové v titulní roli. Nechybí ani humor, většinou poněkud sarkastický a černý, který dodává Coogan jako protivný a zpočátku cynický Sixmith. Současně se však na povrch pod tím vším dere mrazivé drama o bezohlednosti a teroru jeptišek, které nám církev prezentuje jako ty nejhodnější a nejobětavější lidské bytosti pod sluncem. Nejmrazivějšími scénami přitom pro mě nebylo samotné odebírání dětí, ale scéna u zpovědi a pak setkání se starou Hildegardou. Při pohledu na její zažranou nenávist, mi doslova naskočila husí kůže. Pro mě je to navíc nečekaně osobní film o ztrátě bez naděje, o chybách, které už nikdy nepůjde napravit, o ranách, které se nikdy nezhojí a slovech, která už nikdy nebudou moci být vyslovena, o smíření, které osud bolestí zmítané duši nikdy nedopřeje. O bolesti, na kterou není lék. Z osobních důvodů mě to zasáhlo hodně hluboko a rozeznělo mou vlastní bolest, takže jsem to subjektivně prožíval mnohem silněji než by objektivně mělo. Pokud se vás téma osobně nedotýká, klidně si můžete jednu hvězdu z těch mých ubrat. (26.02.2014)

Jakkoli byly herecké výkony hlavních postav skvělé, nepodařilo se jim mě přesvědčit, že sleduju něco víc, než jen buď samoúčelně společensky kritický lov na filmová ocenění nebo zdramatizovanou verzi libovolné aféry z britského Blesku. Že se příběh Philomeny postupně vyvine z obyčejného dramatu v nesmyslnou, zbytečnou a tolikrát (a lépe) zpracovanou kritiku katolických praktik nezachrání ani její závěrečné feel-good povýšenecké poselství, ba naopak. Jako oscarové drama podle skutečné události to očím sice šmakovalo, ale na takové téma můj cynismus asi nikdy nemohl přistoupit. (26.06.2014)

Nenásilné morální popichování, které sice vyžaduje vážnost a notnou dávku divácké empatie, avšak v suchém britském podání vyznívá minimálně stejně kouzelně a pozitivně, jako kdyby režii zastoupil Richard Curtis a hlavní roli si střihl Bill Nighy. Steve Coogan je výtečný ve své poloze novináře na rozcestí mezi pragmatickou prací a osobním životem, zatímco Judi Dench rozdává radost nejen svým krásným herectvím, ale i veselou aurou a vtipným nadhledem, jaké její postava většinou vyzařuje. A společně s emocionálně pestrou zápletkou, příjemným soundtrackem a zkušenou režií úspěšného anglického veterána to vše dává dohromady velmi povedený snímek, který na letošních oscarových listinách nedělá vůbec žádnou ostudu (což ostatně nebývá zdaleka zvykem).. 75% (01.03.2014)

Námět je prvoplánový doják a je jedno, že je film natočen podle skutečné události. A jako prvoplánový doják zprvu působil i film, ale nakonec se jím nestal. Jistě že tu byly dvě tři emotivní scény, ale rozhodně nebyly tak intenzivní, jak nasvědčovalo téma. Philomena mě prostě za srdce nevzala tak, jak jsem očekával. Z mého pohledu se jedná o trochu suchopárné drama o hledání s trošku lacinou střelbou do řad katolické církve, ačkoliv magdalenské domy samozřejmě nejsou něčím, čím by se mohla církev chlubit. Film se tak může pyšnit především výkonem Judi Dench, díky níž získal punc uvěřitelnosti a i příjemným vystoupením Stevea Coogana. Ještě bych přičetl k duhu, že se tvůrci nesnažili o citové vydírání a i proto hodnotím Philomenu lehce nadprůměrně. 60% (08.10.2014)

Hledání ztraceného syna a hlubokého lidského příběhu ve filmu, který se sám moc nesnaží být něčím víc než hlubokým lidským příběhem. Pokud ale má být nějaké drama milé a dojemné, pak nechť je milé a dojemné stejně nepodbízivě jako Philomena. Dvojice scenáristů nepodlehla pokušení zredukovat nejednoznačný příběh na emocionální porno v duchu Pošty pro tebe. Navzdory upřednostnění citů před širšími sociokulturními kontexty nabízejí víc než jen hrst jasně čitelných pravd, měnících Philomenu v pasivní oběť a církev v ďábelskou instituci. Filmu vedle nečernobílé fikcionalizace reálných osob hodně prospívá smysl pro humor. Dialogy přesně odměřeným dávkováním humoru chrání vyprávění před akademickou suchopárností a významně odlehčují smrtící artovou trojkombinaci nábožentví-politika-homosexualita. Zásluhou herců můžeme zároveň - podobně jako nedávno v Rivalech - soucítit najednou s dvojicí postav, jejichž povahy a světonázory jsou zcela odlišné. Zatímco hladké přechody mezi dramatem investigativním a intimním obstarává Frears, přepínání mezi sentimentálním (Philomena) a cynickým (Sixsmith) rámováním příběhu je v naši režii (třebaže hlediska obou samozvaných detektivů jsou ve finále dle očekávání sladěna). Philomena si otevřeně říká o přízeň diváků, ale v rámci hřejivých filmů pro všechny věkové kategorie si přes svůj populismus zachovává důstojnost, jaká je k vidění čím dál vzácněji. 75% (06.03.2014)