Ida

Případ Pawlikowského a "Idy" v praxi ukazuje platnost odvěkého pravidla, že talent bez tématu není ničím, respektive, že nejpůsobivější díla vzniknou, když se tvůrci obrátí do sebe a věnuje se osobním tématům. Pawlikowski do té doby byl solidním, ale nijak zásadním filmařem s mnohaletou kariérou v oblasti esejistických dokumentů pro BBC a v nezávislých žánrovo-festivalových kruzích. "Ida" reflektuje jeho vlastní renesanci coby člověk a tvůrce v návaznosti na tragické události v jeho rodinném životě a zjevnou bilanci jeho vlastní identity a existence coby emigranta, kterého během dospívání matka vzala z Polska do Velké Británie. Pawlikowski film koncipoval jako reflexi Polska s jeho eticky problematickou historií a křivdami na druhých, se kterými se na rozdíl od něj a jeho hrdinky země nikdy nevypořádala. Právě skrze osobní rozměr ale "Ida" nespadne do historické teze o vině, ale naopak zůstává intimním filmem o svobodě, životních rozcestích a síle osobní volby, bez ohledu na to, jak může tato volba s ohledem na škatulky vyznívat nepřípustně. Zvolená stylizace s užitím klasického formátu a černobílého obrazu je současně otevřenou poctou kinematografii v době, do níž je film zasazen, ale současně využitím tohoto existujícího výrazového slovníků k vlastním cílům (jak je vidno nejen z koncepčního významového užití statických a pohyblivých záběrů, ale také z klaustrofobního rámování, které se postupně mění na detaily v závěru filmu). Zůstává paradoxem, že Polsko si po světovém úspěchu a oscarovém vítězství přivlastnilo jako svou vizitu film o přijetí minulosti, smíření se s ní a skrze to objevení nové síly pro vlastní život, tedy věcí, které tamní společnost a vláda zásadně popírají. (13.04.2020)

Pokud jde o formu, Ida představuje těžkotonážní art, který od počátku nenechává nikoho na pochybách, že vznikl s úmyslem získat cenu na nějakém prestižním festivalu. K takovým projektům přistupuji s předběžnou opatrností, podobné snímky příliš často sráží manýra a tvůrčí sebestřednost. Nechápu například, proč bylo nutné obsadit do hlavní role neherečku. Skutečně nebylo možné najít na četných polských uměleckých školách a oblastních divadlech neokoukanou elévku s výraznýma hlubokýma očima, která by ale zároveň byla herecky tvárná? Vlastně ono to smysl dává. U tohoto druhu snímku je neodpustitelným hříchem hrát. Můžete pouze "být" a "vrhat dlouhé pohledy". Obraz je statický, scénář jednoduchý, příběh povětšině předvídatelný. Podstatou zážitku je ale sugestivní černobílá kamera, která zaznamenává nehostinné prostředí Polska 50. let, zmrzačené lidské osudy a tragické postavy procházející hlubokou vnitřní krizí. Finální rozhodnutí Idy není projevem její hluboké náboženské víry, jako spíš známkou nízké sebedůvěry, zda by obstála v nevlídném světě, kde nenalézá potřebnou citovou a hmotnou oporu. Zůstat v cizím prostředí sám se sebou je prostě k neunesení. Daleko zajímavější postavou je vyžilá teta Wanda, v níž se koncentrují démoni nedávné historie, ideologický fanatismus a následná deziluze, stejně jako vzpomínky na krutost při upevňování nového režimu. Bohužel Pawlikowski témata jen přináší, nerozvíjí je a divák si musí vystačit se svou představivostí. Ida má vzhledem ke svému obsahu ideální stopáž, pokud by byla o 20 minut delší, zůstal bych na 3 hvězdičkách, a pokud by se Pawlikowski nechal strhnout tvůrčím zápalem (což se těmto pánům často stává) a natáhl by stopáž na 120 minut, šel bych nemilosrdně ještě níž. V této podobě si ale dokonce myslím, že Ida je ideální kandidát ke zkoumání nového filmového teritoria. Pokud chcete vyzkoušet nový žánr, v tomto případě minimalistické psychologické drama, Ida je dobrý zkušební terén, který napoví, zda se odvážit dál. Zisk Oscara nepovažuju za adekvátní, narozdíl od takového Saulova syna snímek formální a obsahové kvality přece jen nedosahuje, 4 hvězdičky ale svědčí o tom, že drápkem nebo dvěma ve mě Ida přece jen uvízla. Celkový dojem: 75 %. (11.09.2018)

Film s naprosto geniální kamerou, bohužel až příliš rušivou. Nevadí mi použití statické kamery, ale naprostá přehnanost uměleckých obrazů tu odváděla pozornost od všeho dalšího. Přitom mě třeba nejvíce zaujala scéna s "vyskočením z okna," která nebyla udělána nějak prapodivně jako "v rohu hlava a zbytek záběru je zeď za hlavou postavu". Celkově bych vymazal romantickou část příběhu, která ubírala vyznění filmu a podsunovala divákům, že Idino rozhodnutí bylo způsobeno jen láskou. (10.10.2015)

Netárrajte. Ztišená výpověď o traumatech dějin, intimní detektivka o identitě a film, který klame názvem, protože těžiště jeho síly netkví v krásných, ale pasivních očích jeptišky, nýbrž v elektrizující postavě tety Wandy (ano, to je ta postava, kterou by tu u nás nikdo nechtěl hrát a napsat, protože je komunistka a není vylíčená jako levoboček pekel). Pawlikowski na své postavy nahlíží skrze obsedantně zaranžované rámy, na nichž se potkává novovlnná nostalgie, sakrální šerosvity a místy až kaurismäkiovské tančírnové retro. Je v tom kus manýry, zároveň tím film dosahuje citelné distancovanosti, která je na jednu stranu na škodu (odtažité je to možná až příliš), na druhou stranu blahodárná (film se nepatlá v sentimentu a obhajování / souzení dějinných křivd a nadbytečném psychologizování). Ida je neobyčejně čistým a vzácně srozumitelným tvarem, který velkou část dramatu schovává za hranice toho, co je zobrazeno. Zůstává velmi komisní a příjemně zdrženlivá do posledního okamžiku. V dobrém slova smyslu "ušlechtilý" film, jakých je vždycky zapotřebí. [80%] (19.07.2014)

Navnadilo mě místní hodnocení, ale tak povrchní výpověď plnou klišé na klišé a předvídatelnou až běda jsem nečekal. Navíc - nevím, co je to za nový zlozvyk, i v českých filmech jsem to už viděl - rámovat obraz kamery co nejnesmyslněji, lidi tváří z obrazu ven, nebo uříznuté obličeje ve spodní části a nahoře hromada nic neříkajícího prostoru... Asi snaha o umění pro umění, když už tu kameru moc držet neumím. Snaha být cool čiší i z toho použití původního formátu 4:3 v černobílé, ale když to přitom vezmu digitálně a bez perspektivy původních kamer, tak je to pak snaha k ničemu. Hlavní herečka mi svým kamenným xichtem lezla na nervy od začátku (plus ten zmučený obličej třeba po strašné námaze s balením kufru), a protože v tom chybějí emoce, celé chladně odvyprávěné drama mi bylo šumák. Vzpomněl jsem si na daleko životnějšího Tlumočníka s Menzelem, tam se těm postavám dalo věřit a to putování díky tomu mělo šťávu. Tady sleduju jen trpné obličeje. Je to zkrátka pokrytecky natočený film o sice silném tématu, ale podaném stylem bulvárního magazínu, a aby si toho nikdo nevšiml, napasujeme tam ty hrátky s kamerou. (03.10.2020)