Dvě či tři věci, které o ní vím

Tváře jsou jako města, odkrývají a zakrývají, kopou do země a staví do výšky; jsou stále plné stavebních strojů, které se pohybují a něco přenášejí. Pro někoho je ale člověk, se kterým se seznámím v metru "chlapem z metra", jindy to může být "ženská z kavárny", příběhy se dějí ve městě, doma se jen zpracovávají a hodnotí; oddělit sféru soukromou od veřejné však není tak snadné. Je prostituce soukromá nebo veřejná? Jaký je rozdíl mezi návštěvou u kadeřníka a pobytem v hodinovém hotelu? (18.11.2023)

[2,5*]     "If you can't afford LSD, try color TV."     Komediálna dráma zaradená medzi 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete, v ktorej Godard smeruje svoju kritiku na prázdny, konzumný spôsob života modernej mestskej spoločnosti (názov filmu sa odkazuje na Paríž). Ako metafora toho slúži prostitúcia, keď tá najintímnejšia súčasť života, sex, sa stáva, tak ako všetko ostatné, obyčajným tovarom. Zatiaľ čo myšlienky sú to bezpochyby veľmi trefné a na film sa aj vďaka krásnym ženám pekne pozerá, forma a vlastne ani obsah filmu ma príliš nezaujali. Večne experimentujúci Godard sice celkom efektne nabúrava vtedajšie filmové konvencie, z dnešného hľadiska však vyznievajú jeho samoúčelné experimenty akosi do prázdna. Jeho čiastočne dokumentárny, čiastočne hraný štýl s chabou dejovou linkou považujem za dosť nefilmový a pre diváka málo príťažlivý (to ustavičné Godardovo filozofovanie je občas dosť otravné) a upodozrievam ho, že tými krásnymi ženami sa to snažil aspoň trochu kompenzovať. A príliš mi nesadol ani ten humor, keď som sa v priebehu celého filmu zasmial asi len pri dvoch scénach (elektrikár v kúpeľni a kombinácia škôlky a bordelu).     "Don't watch me undress." "Why not?" "I don't want you to." "But you'll be naked in a minute." "That's different." (24.11.2022)

Není nic jednoduššího než žít s představou samozřejmosti všeho, co člověka obklopuje. A když o tom všem začne člověk přemýšlet? Co když zautomatizované procesy začnou zadrhávat, co když každodenní reprodukce našich společenských (a výrobních) vztahů začne klopýtat? No nic, zapálím si cigaretu. Nebo kouknu na televizi - tu si dík modernizaci může pořídit každý (i ten, kdo nemá na LSD). Reklamní sny jsou také sny a zapomíná se s nimi příjemně lehce. Potom si člověk ani nevšimne, že dům ve kterém žije, je vlastně jen další krabice od pracího prášku... /// Tradičně godardovský sociologizující/ etnografický pohled na hrdiny filmu, determinované prostředím v němž žijí (na nižší rovině pařížské předměstí, na vyšší pak kapitalistická společenská formace), je obohacen o v mnohém revoluční přístup ve vztahu autora-umělce ke svému dílu. Ten díky jedinečnému vstupování pomocí voice-overů do samotného filmu nastoluje mezi sebou a divákem nová spojení a otázky, konvenčním přístupem jinak nemyslitelné. Aneb reflexivní filmová sociologie, v níž JLG zkoumá uměleckou reprezentací uchopený předmět takřka vědeckého zájmu a skrze tento proces i sebe samého jako tvůrce díla - umělce, zapuštěného do své doby stejně, jako Marina Vlady. /// Nápaditost s formou a mizanscénou je pak dotažena k dokonalosti - stačí slavný příklad s detailem kávové pěny symbolizující pomíjivost lidského vědomí nebo ranní probouzení M. Vlady, kdy se z jejího polštáře a deky složí vlajka Francie - poukazující na to, že to, co nám film ukázal na příkladu pařížského sídliště se netýká rozhodně jen něho. (31.03.2013)

Dvě či tři věci, které o ní vím jest osobitě výstižnou definicí struktur a schémat kapitalistického, byť se dnes dává přednost slovům liberalismus a volný trh, uspořádání života. To nám sice dává jakousi svobodu, avšak pouze v rámci daného uspořádání, v jeho nastavených a udržovaných mantinelech, což má své následky v představách a potřebách bytí. Lidská nitra jsou v nich místo duchovních idejí naplňována věcmi, hesla marketinku se stávají základními body v orientaci životem, často dokonce nabývají tvarů "pravdy" (jejichž zpochybňování se netoleruje), ba suplují smysluplnost bytí. I tak lze přeci účinně podrobovat lidského ducha k obrazu moci, vždyť je to civilizační pokrok! Jistě, člověku se dostává většího pohodlí, proto se raději stává otrokem spotřeby a tupí svou mysl. Potom každou případnou kritiku onálepkuje předponou pseudo. Když náhodou někdy pocítí člověk také duchovní nedostatek, dostane se mu rázného ujištění, že právě tento systém je zárukou míru a stability, a do omrzení mu předvádí hrůzy okolního světa (naštěstí dostatečně vzdáleného), jenž se zmítá válkami a hladomory. Jen tak můžeme prostituovat svou vlastní mysl a svědomí. A v takových podmínkách si každý humanitní obor zaslouží výprask, neboť kritizují, ale my se chceme míti dobře tak, jak nám káže naše pravda, kult věcí, kult pokroku. Hlavní zájem jest soustředěn na Juliettu Jeanson (Marina Vlady), ženu v domácnosti. K celkovému obrazu Godardova filmového eseje přispívají také Juliettin manžel Robert (Roger Montsoret), jejich malá dítka Christophe (Christophe Bourseiller) a Solange (Marie Bourseiller), kosmetička Marianne (Anny Duperey), stařík provozující zvláštní školku (Joseph Gehrard), americký válečný zpravodaj na dovolené v Paříži John Bogus (sám producent filmu Raoul Lévy), dívka z kavárny (Juliet Berto), či čerstvě oceněný spisovatel Ivanov (Jean-Pierre Laverne). Dvě či tři věci, které o ní vím: jazyk zpřítomňuje svět, avšak životní prostor je v něm určován ideologiemi, jež se vzdalují vlastnímu lidskému bytí a duchovní rozměr nahrazují vlastními akvizicemi. Jde o útok přímý i alegorický zároveň. Je to umění i hříčka, obraz i myšlenka, pocit i vtělení. Je to působivý anti-konzumerský počin, přesně v Godardově stylu. (12.07.2024)

Já se na tyhle film dívám, ale jako kdybych nic neviděl. Baví mě různé prvky, které Godard používá, například v tomto případě hlas vypravěče, ale jako celek mi ten film prostě nesedl, a to i přesto, že téma je zajímavé a je podáno téměř dokumentárním stylem, anebo alespoň formou velmi realistického pojetí scén. (09.06.2015)