Alphaville

Chladnokrevný, studený film. Před padesáti lety snad zajímavá, dnes spíš střídavě otravná a úsměvná dystopie, která nenabízí nic k zamyšlení (něco málo ano, ale i to je předhazováno na můj vkus trochu naivním způsobem) ani k procítění. Podobně jako ústřední postava, která na to že je hlavním a vlastně i jediným úryvkem poezie ve světě logiky a dat, působí možná ještě o něco chladněji než superpočítač alpha 60 (kterému v dnešní době většina lidí říká prozaicky větrák). Každopádně Godardovo poselství, že slova experiment a exkrement si mohou být blízká i obsahově, se ke mně dostalo.. (28.01.2012)

Agent Lemmy je mi sympatický jako neštovice, ty pravé. Ve filmu se citují celé básně, o tolik je nešťastnější, že jsou milostné scény mezi agentem Lemmym a krásnou Natashou bez jakékoliv vášně a pravost citů je uvěřitelná asi jako mnohonásobný orgasmus u pornohvězdy. V budoucnosti vzdálene stovky světelných let si v Godardově podání musíte zvyknout, že bude budoucnost vypadat, jako přežitá minulost. Prostě je to starý film, musí tedy táhnout myšlenkou, nikoliv exteriéry. Alphaville je představa vzdálené dystopické budoucnosti, ve které bude potlačeno vše co není exaktní a logické, podobně jako třeba ve filmu 451° Fahrenheita, který vychází ze známé knižní předlohy. Hlavní mocenskou entitou společnosti je superpočítač Alpha 60, který sbírá data, analyzuje a vyvozuje logické závěry, těmito závěry se pak musí společnostu řídit. V tomto filmu však počítač filozofuje o čase v metaforách a značně nevědecky! V první přednášce z Fyziky, kterou jsem měl, přišel pan docent Malinský a skoupě prohlásil: ,,Čas je kvantový a relativistický, plyne sám od sebe ze své podstaty!" Tak nějak by měl exaktní počítač mluvil. Pravidelně se ve filmu objevuje Einsteinova rovnice E=mc2, zajímalo by mě kolik diváků ví (bez googlování) co znamenají jednotlivé znaky v rovnici obsažené. Ta rovnice je tam z jediného důvodu - je totiž slavná. Snad to někomu způsobuje radost, že zachytil nějaký odkaz. Godardův film, U konce s dechem, mám v top desítce, na tomto krásném snímku mě zaujaly filmařské postupy, ale v Alphaville si je vychutnat nemohu, protože je všechno špatně. Láska působí pavlačově, poezie chladně a myšlenky jsou nesourodým slepencem impotentních výroků. Jde o exploitační film, taky si užijete pár bezvadně trapných akčních scén a dokonce jsem se dočkal automobilové honičky jako vystřižené z turecké detektivky Hadr . Kvůli této hromadě hoven musím být kritický. Nejlepší jsou uživatelé, které se v kometáři nezapomou pochválit za svůj vkus, protože tohle je přece film pro "náročné". Zlatej Solaris. Nebudu přemýlat o myšlenkách obsažených v tomto filmu, protože mě prostě nezájímají a chci na ně zapomenout. (09.01.2012)

Godardův Alphaville je multižánrovým pastišem, koneckonců, jak je to u Godarda zvykem, avšak (subjektivně řečeno) je v něm možno vidět více cinefilního materiálu. Tento pocit se vkrádá důvěrně známým „kopírováním“ prvků z filmu noir, jehož stylistickou stránku umně Alphaville využívá (a čímž pobízí i k vnímání filmu jako nesmělé parodie). Podobnosti vůči filmu noir lze spatřit jak v hlavních aspektech filmu: hlavní hrdina Lemmy Caution jako drsný detektiv upomínající na hard-boiled školu (a dokumentuje tím i Godardovu zálibu ve filmech klasického Hollywoodu) nejen svým výzorem, ale i v postavě Anny Kariny lze vynajít kontury klasické femme fatale. Inklinace k filmu noir je zvýrazněna i v detailech: podobná hra se stíny a světly v chodbách a na ulicích chladně nepříjemného města Alphaville, které většinu času dává najevo znatelné kontrasty. Zdá se, že i samo město vyvolává zvláštní pocit genia loci ve fikčním světě. // Vyhledat ale prvky filmu noir by bylo, obzvláště v Alphaville, poněkud krátkozraké. Godard využívá i jiných žánrů a jakkoli by se mohlo zdát, že to přispívá k roztříštěnosti, Alphaville se stává různorodou hříčkou, která přebírá několikero žánrových konvencí. Ze všech si ale vybírá jen okrajově: více než sci-fi je film podobenstvím o zvrácené společnosti ve světě bez citu. Alpha 60 je tak jakousi variací na Velkého bratra: centrální počítač podle něhož se všichni orientují a který svým démonickým, z útrob vycházejícím, hlasem dává světu neobvyklou intenzitu. Jako cizinec pak působí Lemmy Caution. Alpha 60 není schopný rozpoznat jeho myšlenky a zdůrazňuje tak rozdíl mezi oběma světy v Alphaville. Vyhledat v tom lze rozpor právě mezi lidstvím, reprezentované vetřelcem Cautionem, a chladným „anti-lidským“ městem, kde vládne tvrdou rukou neporazitelná logika. Od pravidel Alphaville se tak odvíjí i další (sub)žánry, které jsou pouze v náznacích. Vztah mezi Lemmym a Natachou reprezentuje linii romantického příběhu, Lemmyho odpor je náznakem gangsterky (či filmu špionážního; resp. zmíněného filmu noir). Ač si přebírá Alphaville různorodé znaky a je podobně „godardovsky“ hravý, je především atmosférickým dílem, u něhož lze velmi dobře hledat druhotné významy a zároveň se nadšenecky opájet nad jednotlivými aspekty stylu. (13.01.2012)

Na Alphaville jsem se chystal už delší dobu a byl jsem rád, že jsem ho nakonec viděl na velkém plátně. Godard je mi trochu protivný tezovitostí svých filmů, ale zároveň je pro mě jedním z nejzásadnějších stylových inovátorů nejen šedesátých let. Obojí do Alphaville prosakuje. Jedná se o snímek, který je zábavný ve své naivitě, s kterou nekriticky přebírá podněty dobového francouzského strukturalismu (zejména sémantiky) a francouzské avantgardy (citování dlouhých pasáží Éluarda atd.). Zároveň je ale třeba říct, že vytvořit snímek na podkladě tak abstraktního tématu jako je (ne)možnost dorozumění a ovládání komunikace (dystopická vize odcizené společnosti se zcizeným jazykem je vlastně jen metaforou pociťovaného současného stavu), představuje nesmírně zajímavý koncept. Připočítejme k tomu surrealistickou výstavbu a výraznou intervenci noirového žánru a je na zajímavý film zaděláno. Mimochodem, jde to k sobě lépe, než by člověk čekal: absurdita fikčního světa budoucnosti ovládaného strojem má skvělou paralelu ve fikčním světě noiru, který je skrz naskrz temný a ovládaný zlem v podobě zločinu. V obou případech je pak hrdinou postava detektiva, který se světu vymyká a zastupuje nezapadající živel. Tak jako se detektiv drsné školy nebojí prosazovat byť i malé dobro ve zkorumpovaném světě, Lemmy Caution (jehož jméno je mimochodem také odvozeno z lingvistického pojmu) je zase mužem, který se dokáže vzepřít nastavenému systému a nenechat počítač kontrolovat svou řeč nebo činy. (07.08.2017)

Alphaville má ambice (a slušný potenciál) být tvrdým noire příběhem. Zároveň je také značně reflexivně poetický, a to je možná jeho největší slabina (od níž se odvíjejí ostatní), protože Godard se tu snaží komplikovaným a nejednoznačným způsobem vyjádřit nejen svůj politický či společenský názor na svět a jeho možný vývoj, ale i své niterné pocity. To podtrhuje experimentální forma snímku z hlediska vizuálního (výrazné blikání, roztřesená kamera či rychlé švenkování, jež diváka chvílemi takřka přivádějí na práh epileptického záchvatu) i vypravěčského (útržky poezie promísené s absurdními výroky obyvatel „hlavního města galaxie“). Zarážející je podivně nepovedené až laciné zpracování pohledu na přetechnizovanou společnost budoucnosti, jež se vyznačuje všudypřítomnými „pípacími“ efekty a tracheostomickým hlasem centrálního mozku lidstva α60. Rovněž (otevřeně přiznávané) prvky rádoby americké drsné školy či spíše šestákových detektivních románů mohou vzbuzovat sarkastický úsměv. Přestože je tento mix dost náročný na divákovu toleranci, je třeba říct, že hraje pouze druhotnou roli a není cílem. Alphaville je totiž hlavně alegorie a ve své černě groteskní karnevalové podobě zobrazuje absuditu totalitního systému, dovedeného takřka k dokonalosti. Izolované město, v němž se mluví o „vnějších zemích“ z jiných galaxií (ovšem do Nueva Yorku je to autem 9 000 km) a kde všichni povinně zapomínají kromě zakázaných slov také to, že i jinde žijí lidé a že láska není synonymem slova rozkoš. Kde se na všechno nekonformní pohlíží jako na trestuhodné a kde (alespoň oficiálně) vládne čistá logika a nelidské sociální inženýrství. Výčet by mohl pokračovat, ale snad není třeba.            Je pravda, že navzdory (nebo možná kvůli) symbolistickým zkratkám film působí místy dost polopaticky, z jiného úhlu zase trochu přeplácaně. Chvíli divák neví, jestli je to drama, chvíli zase parodie. Ale co už. Z voleje bych dal tři hvězdičky (několikrát jsem se i podíval na hodinky), ale z některých subjektivních důvodů ještě jednu přidávám. Stojí za tím „morální poselství“ filmu, pohled na Annu Karinu, plápolajcí zapalovač Lemmyho „Bacha“ Cautiona a další potěšující drobnosti, kromě toho, že se na takové věci rád dívám. (13.10.2010)