Vdaná žena

Film jako velké interview, černobílý ale neskutečně barevný. Dotyky, samé dotyky, včetně dotyků slova. Vdaná Nevdaná žena je velmi lehkomyslná, sama to připouští. Naopak pohodlná. Pohodlná, vyhýbajíc se zásadním rozhodnutím. Režie se Godardovi opravdu povedla. Někdy sledujete negativ a někdy se obraz otočí o 90 stupňů. Rozdělení do kapitol se mi taky zamlouvalo. Úžasný je i trailer. Rok 1964? A byly na takové experimenty prachy. Dnes jsou pouze na propagaci buzerantů. (23.01.2012)

Vizuálně zajímavá expozice slibuje mnoho, nicméně zbytek filmu vysoká očekávání nenaplňuje. Mozaikovitá struktura se rozsypala do nepřehledné tříště bez tahu, napětí a ucelené koncepce. Příjemná poetická atmosféra je rozmělněna na příliš dlouhou plochu, kterou není zcela snadné usledovat - a kterou nezachrání ani několik hezkých, jemně erotických motivů. (28.04.2010)

Vdaná žena je modernisticky poetickou filmovou esejí o bytí člověka v moderní době. Godardovým prostředkem je sice žena, ta je však jen částečkou širšího záběru, celku prosperující společnosti. Čili existence, bytí člověka v jeho vztazích a vazbách i osamělosti zároveň. Svoboda liberální není stejná jako svoboda politická či svoboda osobní, svoboda občanská nebo svoboda niterná, přičemž však svoboda liberální striktně vymezuje pole působnosti svobodě osobní a částečně i svobodě niterné. Ztráta výsadního postavení Boha zanechalo jisté následky, se zvětšujícím se blahobytem vzájemné odcizení získává větších rozměrů. Jednotlivec se emancipoval, prosazuje se princip individualizace, za nějž se však častokrát schovává pouze marketingová potřeba liberálního trhu. A jak vzdalujeme se sami sobě a utíkáme před svou úzkostí, aktivně se podílíme na kultu mládí a krásy, zbavujeme se tak strachu z naší konečnosti. Tvrdí se, že řešením může být láska, avšak jak ji definovat, pokud nám splývá s potěšením, slastí, sexuální aktivitou, neboť právě tehdy se nevnímá žádná úzkost bytí. Jde vlastně o hledání způsobu života naplňujícího, o poznávání sama sebe. Godard vložil metafory do esteticky avantgardních obrazů Raoula Coutarda a káže poezii. Hlavním estetickým prostředkem je Charlotte (Macha Méril), mladá žena, bezelstně podléhající přítomnostnímu okamžiku, neboť ho doprovází vzrušení, svým způsobem přímý dotyk naplňujícího života. Pozadu nezůstávají ani Pierre (Philippe Leroy), manžel a pilot soukromých letadel, a Robert (Bernard Noël), milenec a herec, oba v silných i slabých pozicích muže. Z dalších rolí: Charlottina služka paní Celine (Rita Maiden), Pierrův zákazník a host (Roger Leenhardt), Pierrův malý synek Nicolas (Christophe Bourseiller), či Charlottin lékař (Georges Liron). Zhodnocení emancipace jednotlivce zní: žij naplno v přítomnosti. A v touze po naplnění hltáme prožitky. Starořecké náboženské zhodnocení hluboké propasti mezi božstvem a lidmi a nejisté délky života znělo: žij plně a vznešeně v přítomnosti! A světem (zárodkem západní civilizace) zatřásla kulturní revoluce. Vdaná žena poměrně výstižně zachycuje aspekty společnosti a doby. Vyprávění eseje - strukturálně víceliniové - odkrývá kousek po kousku, klade metafory, cyklí se a recituje smutek. Život společenský je svázán konvencemi, což vlastně značí, že přijímáme role, částečně dobrovolně, povětšinou tvarováni. Přičemž jde o to nalézt náš život, skutečně náš vlastní život, ne jen roli, která je životu účastna spíše pasivně. Jedinečný estetický i poetický prožitek! (28.06.2024)

Čím víc toho od Godarda vidím, tím víc mi přijde, že točí stále o těch stejných tématech a vždy do toho jen víc nebo méně experimentuje (podle roku vzniku), takže už u jeho filmů tak nějak očekávám, co mi v nich bude sdělovat a po téhle stránce mě jen tak ničím nepřekvapí, nicméně tohle natočil ještě v šedesátkách a i když to je hlavně jen sled všemožných myšlenek, tak je tu aspoň nějaká soudružnost a věnování se převážně jen jednomu tématu. Pro úplné docenění bych to asi někdy potřeboval vidět znova, protože mě to úplně nepohltilo a tak mi možná i něco uniklo, ale po filmařské stránce mi to přišlo dost zajímavé, zaujalo mě i veškeré zdejší experimentování, něco jako příběh tam taky naštěstí bylo a zazní tam i pár zajímavých myšlenek, i když v té Godardově typické změti. Takže to určitě řadím mezi to lepší, co jsem od něj viděl a jestli mě něco zaujalo nejvíc, tak rozhodně to, jak tu na jedné hlavní ženské postavě jsou vykreslené všemožné typy žen. Jen teda Méril nemá takové zvláštní charisma, jako Karina, se kterou by mi celý film přišel nejspíš o něco zajímavější. Vlastně jsem si při tom místy vzpomněl na Week-End - oba ty filmy mě totiž na začátku hodně nadchly, ale ke konci už jsem se nemohl dočkat zjevení nápisu Fin... Silné 3* (08.01.2023)

Macha Méril není tolik půvabná a uhrančivá oproti Anně Karině a ani tento samotný film mě nenadchl až tolik jako Žít svůj život, ale jinak se Godardovi podařila opět pozoruhodná skládanka mnoha originálně snímaných střípků a fragmentů, nabízející dohromady příběh. Námět mladé ženy začínající zdánlivě dokonalým milostným vztahem, který postupně zcela pohasne pro nemocně přehnanou lásky ze strany žárlivého manžela, se mohl zvrtnout v depresivní drama, zde jsme svědky neotřelého směru přes spoustu filozofování, ale jako u většiny filmů pana režiséra ze 60. let, mají zde mnohé dialogy či monology hloubku... někdy i se zajímavě protikladnou nabídkou postojů: jednou prosté řčení o tom, že „minulost nestojí za námahu, důležitá je přítomnost“ a okamžitě poté vyprávěný příběh z minulosti o nacistech a koncentračních táborech dokazující, že někdy vlastně „je paměť jednou z nejdůležitějších věcí“... Ačkoliv na první pohled může občas snímek opět připomínat až studentské cvičení s kamerou a střihem, v závěru jsem si teprve potvrdil, že celý koncept včetně výstavby scén a motivů měl zde Godard promyšlený – zvláště když v jedné scéně, jen s výměnou partnera, zní skoro stejný, ale v jednom zásadním detailu pozměněný dialog, jaký jsme už slyšeli dříve. I vyprávění postav do kamery, mezi nimiž sestavu protagonistů spestří chytrý učenlivý kluk a také spisovatel Roger Leenhardt v roli sebe sama, mě většinou zaujala, jen jsem měl občas pocit, že pro vstřebání všech myšlenek bych si měl ještě časem film pustit znovu. Nějakou tu nudnější scénu o směšných starostech žen o dokonalá prsa dle odborných článků, bohatě vyvážily jiné, pocitově silné momenty i krásně poeticky zachycené okamžiky intimity plné detailů a přesto bez jediného záběru, který by zobrazoval cokoliv choulostivého... Neznámé tváře jsem nevnímal jako slabinu, oba herci kolem Charlotte měly alespoň drobné charisma a možná i lépe vytvořili prostor pro to, vnímat hlavně (nebo výhradně) postavy. [75%] (16.09.2022)